Autor stránek

Zde může být text o autorovi

U Sawči

Užitečné odkazy

Krásný bloček

Můj profil na csfd

http://ujacka.mypage.cz/

Jak se na filmy dívají kritici

Anketa

Na který film roku 2012 se nejvíc těšíte?

Avengers (0 | 0%)

Hobit - 1. část (2 | 33%)

Muži, kteří nenávidí ženy (0 | 0%)

Prometheus (3 | 50%)

Temný rytíř povstal (1 | 17%)

O hudbě, filmech a jiných

Moneyball - kino

Sportovních filmů je habaděj a co si budeme povídat - nejde o ten nejpopulárnější žánr pod Sluncem. Samozřejmě se i zde najdou čestné výjimky, jako je mnou adorovaný Hokejový zázrak od Gavina O'Connora, Stoneovi kultovní Vítězové a poražení (které jsem bohužel neviděl) a samostatnou kapitolu představují boxerské filmy, které budou oscarové a populární asi vždy (momentálně je ohromně adorovaný Warrior, znovu od O'Connora, náhoda?). Jinak ovšem nemá tento žánr tu nejlepší pověst. Většinou jde o velmi patetické a vlastenecké snímky (čau Ameriko), vyprávějící o týmu outsiderů, kterého se ujme zkušený, často podceňovaný trenér, dá jim pár cenných lekcí a jeho hoši to v slzoproudném finále nakonec všem natřou. Prostoru pro originalitu tu moc nenajdete, když navíc film vypráví o něčem pro našince většinou tak neznámém a nepochopitelném jako baseball (případně americký fotbal), je u nás daný snímek odsouzen k neúspěchu. Což je škoda, protože právě promítaný Moneyball JE jiný. A stojí za pozornost.

A v čem přesně že se zrovna tento životopisný snímek o baseballu (no neříkejte, že vám to nenahání strach) odlišuje od těch ostatních? Co je na něm výjimečného? Především nejde jen o suchopárný životopis nějakého pálkaře, který se nezlomnou vůlí dostal až na vrchol. Příběh Moneyball vypráví o generálním manažerovi a bývalém „zázračném mladíkovi" Billy Beaneovi, který na vlastní kůži zažil zrádnost scoutského systému. Zástupci klubů přicházejí k mladým klukům, lanaří je do svého klubu, slibují jim bohatství a slávu, přesvědčují je o jejich výjimečnosti. Ale splnění snu zdaleka nepřichází vždy. Talentovaný mladík může ve velké lize zhasnout stejně rychle, jako do ní s velkou slávou přišel, nečeká jej žádné bohatství ani sláva a to byl přesně Billyho případ. Našel se jako generální manažer klubu Oakland A's, bojuje s nízkým rozpočtem a sní o tom, že by jednoho dne dokázal současný scoutský systém změnit. Když mu po úspěšné sezoně bohatší kluby rozkradou všechny jím vychované hvězdy, má toho dost. A jednoho dne potká člověka, který by mu mohl ke kýženým změnám dopomoci. Peter Brandt je matematický génius, kterému se zdá směšné, že majitelé bohatých klubů utrácejí za největší hvězdy miliony dolarů, když za milion můžou mít tři hráče, kteří jej v součtu statistik bez problémů nahradí. Je to odvážné, je to nové a Billy se to rozhodne risknout. Podporu mu nevyjadřuje skeptický trenér, média a už vůbec ne týmoví skauti, kteří tímto de facto přicházejí o práci a ze začátku vypadá nová strategie na pěkný propadák. S postupem sezony se ovšem tým propracovává tabulkou a překvapuje všechny nevěřící, aby pak proti všem předpokladům nedokázal sezonu dotáhnout do vítězného konce, ale znovu prohrál poslední zápas sezony. Revoluce ve sportu už ale začala…

To, co jsem napsal výše, by někdo mohl považovat za spoiler, ale vzhledem k tomu, že film je podle skutečné události, snad se za to na mě nebudete tolik zlobit. Právě zajímavost a relativní originalita námětu je jedním z důvodů, proč Moneyballu věnovat pozornost a také důvodem, proč do projektu šla herecká megastar typu Brada Pitta. Sportovní filmy v posledních letech velká jména nevábí, protože se od nich velké úspěchy neočekávají, Pitt ale téhle látce věřil, vydržel u ní i přes komplikace, které vývoj filmu provázely. Měnil se režisér, dlouho nebylo jisté, zda se film natočí, Pitt ale vytrval a zatraceně se mu to vyplatilo. Věděl totiž, že námět je silný, věřil skvělému scénáři, za nímž stál mimo jiné i tvůrce Social Network Aaron Sorkin a získal pro film kvalitního režiséra, tvůrce biografie Capote Bennetta Millera. Silný tvůrčí tým je základem pro kvalitní film, což se tady potvrzuje. Podobnost se Social Network přitom netkví pouze v osobě scénáristy. I Moneyball vypráví o loserovi, který chtěl světu dokázat, že jej podceňuje a změnit svět baseballu/internetu jednou provždy, což se mu nakonec podařilo, i když se to nepovedlo bez komplikací a ztrát. Beane je zkrátka odrostlejší verzí Marka Zuckerberga, moudřejší, ale stejně asociální a zatvrzelý.

A Pitt si jeho roli užívá skutečně vrchovatou mírou v asi nejoscarovější herecké příležitosti v životě. Zvládl Billyho obdařit přesně tou dávkou nejistoty, ale i víry v sebe sama a v to, co chce dokázat. Stvořil tak portrét člověka, který neví, zda se řídit logikou či emocemi, propadá výbuchům vzteku, je trochu osamělý, ale zároveň je skvělým otcem, upřednostňuje své pohodlí před pohodlím ostatních (což odráží jeho zásada nesetkávat se s hráči, aby bylo snadnější je vyhodit), ale zároveň jeho motivace chápeme a nikdy jej neodsuzujeme. Zkrátka sympaťák, ovšem ne klasicky americký. Moneyball není primárně o něm, ale on je jeho nejdůležitější součástí. Nespočet záběrů na Billyho jedoucího v autě je metaforou nejen jeho spěchajícího života, ale i filmu samotného, stejně tak nekýčovitě dojemný závěr s dceřinou písní, který nežebrá o divákovi emoce, ale nenápadně je v něm vyvolává. Skvělá chemie pak panuje mezi Pittem a Jonahem Hillem, který je tak trochu karikaturou světa fešáckých sportovců a kolotoče peněz. Nehodí se do něj, ale pomocí svých statistik jej dokáže nenávratně ovlivnit. Ostatní herci pak jen dotvářejí mozaiku komplexního baseballového světa, který se neodehrává ani tak na hřišti, jako spíše v šatnách, kancelářích nebo posilovnách. Samotné záběry zápasů (mnohdy velmi působivě barevně potemnělé a soustředící se pouze na hráče - důkaz fenomenální kameramanské práce) jsou přítomny jen pro zdůraznění důležitosti momentu, jako vrchol dlouho budované scény, což funguje na podtrženou jedničku. Nejvíce pak fascinuje, jakým způsobem dokázali Sorkin a Miller stvořit film o baseballu, který se skládá z profesních faktů, z narážek na historii sportu, ze spousty dat, kterými se sportu neznalí budou stěží brodit, ale přitom dokáže vcucnout i baseballového laika mého typu, nezavalit jej pravidly, kterým nerozumí a přitom jej ve stručnosti seznámit se sportem samotným. Ano, američtí baseballoví fanatici si film pravděpodobně pořád užijí více než my tady, ale stejně je škoda, že jsme na filmu v kině byli TŘI. Čekal jsem, že alespoň Pittovo jméno na plakátu přitáhne lidi do kina.

Moneyball je zkrátka prvotřídní sportovní film, který nastavuje ostatním laťku, jak by to asi mělo vypadat. O absolutorium jej ovšem připravuje pár nedostatků. Nejde ani tak o chladnou odtažitost, podobnou opět již zmiňovanému Social Network, protože o to krásnější je, když na konci prosvitnou krásné paprsky emocí. Spíše mám na mysli těch 133 minut, kterými se snímek pyšní a které způsobují, že prostřední část filmu nemá kýžené tempo, občas se zasekává a je zde cítit, že razantnější střih a zkrácení na dvě hodiny by filmu pomohlo. Zamrzí i nečekaně rychlý konec sezony. Minuta záběrů neúspěšného posledního zápasu, jeden kritický proslov a konec. Závěrečný zápas měl být dojemnější, vyhrocenější, tady by se hodilo, aby tvůrci konečně poskytli pořádný pohled na samotnou hru. Jako vrchol filmu by to bylo parádní, lepší než náhlý úsek a přeskočení na posezónní část.

Jinak ovšem, klobouk dolů před všemi zúčastněnými. Dokázali, že opravdu zajímavé sportovní filmy mají právo na větší rozpočty, slavná herecká jména a kvalitní tvůrčí týmy. Protože pokud se povedou, mají zatracenou sílu a nezpochybnitelné oscarové šance (kamera a Pitt, to jsou největší želízka v ohni). Moneyball je řemeslně skvostným vítězstvím pečlivého vypravěčství, dialogově vybroušeným snímkem, který nepostrádá divácky vděčné momenty a přitom zůstává příjemně nepodbízivým. Zkrátka výborná práce.

Firefly

Ach, Firefly. Tento kultovní majstrštyk mistra Josse Whedona jsem znal pouze vzdáleně, z nadšených fanboyovských výkřiků, které říkaly něco o nejgeniálnějším sci-fi seriálu od Star Treku. Sotva jsem je bral na vědomí, ovšem 29. nejlepší seriál na csfd není radno brát na lehkou váhu. A když jsem si někdy na začátku letošního roku řekl, že když už ulož.to nepoužívám ke stahování filmů, mohl bych si díky němu aspoň nakoukat nějaký ten seriál, bylo Firefly v pořadníku překvapivě vysoko.

A můžu vás ujistit o jedné věci. Zhruba po deseti minutách pilotního dílu, několika hláškách a jedné geniální znělce jsem měl jasno. Příběh kapitána Malcolma Reynoldse a jeho milované lodi tříd firefly Serenity mi byl souzen. Všude ve společnosti filmových fandů kolem sebe hrdě rozhlašuji, že jsem fanda westernů a sci-fi. Skloubit tyto dva žánry se letos nepovedlo Kovbojům a vetřelcům, ale netřeba smutnit, protože to Joss Whedon dokázal již před deseti lety. Firefly je ukázková space opera, ve které se cestuje z planety na planetu, provádějí se hrdinské (i méně hrdinské) kousky a vše sledujeme prostřednictvím jednoho kapitána a jeho posádky (jen mimozešťané zde nejsou k vidění, ostatně Země taky ne). Ale je dobré vzít na vědomí, že hrdinové odpovídají westernovým archetypům, často střílí ze šestiraňáků, nosí klobouky, obrážejí saloony budoucnosti, pijí whiskey a sem tam jezdí na koních. Prostě western jako víno, jen občas oblohu pročísne vesmírné plavidlo.

Každý díl představuje nový a samostatný příběh ze stejného vesmíru, jednotlivé epizody se navzájem prolínají, zpětně prokreslují a celkově vytváří obraz velmi zajímavého a pestrého vesmíru, který si na lepší dovysvětlení svých zákonitostí zasloužil mnohem, mnohem více než pouhých 14 dílů. I tak ale pro mě byl každý díl skvostem, ze kterých sice některé ční o něco výše než jiné, ale neexistuje zde skutečně slabšího kousku. Postupně se seznamujeme s posádkou, která spolu žije v podivné soudržnosti a její nové (a tak trochu nechtěné) členy, přičemž Whedon dokazuje, že na postavy je skutečným specialistou. Jayne je sympaticky buranský bad-ass (a já si jej nemohl neoblíbit), Wash hláškař, Inara nádherně éterická, Zoe respektuhodná, doktor sympatický ňouma, kněz zosobňuje přirozené charizma, River je dost možná vůbec nejdůležitější postavou seriálu, do Kaylee jsem se zamiloval při prvním pohledu do její sladké tváře. No a Mal, to je autorita, Kapitán s velkým K, zásadový zločinec, rebel, borec. Říkejte mu jak chcete, ale v podání Nathana Filliona představuje nejnosnější seriálovou postavu před příchodem Gregory House.

A právě vztah, který si divák už po několika úvodních dílech vytvoří k úplně každé postavě, je klíčový k tomu, co následuje. Což je emocionální bomba, kterou nám tvůrci zasazují téměř v každém díle. Když jsem v Out of Gass sledoval liduprázdné chodby Serenity a raněného Mala, jak se snaží dostat se ještě o krok dál, měl jsem slzy v očích. A to je jen jeden z mnoha okamžiků, kdy se tak stalo. Některé epizody jsou především komediální (humor se ovšem objevuje ve všech), třeba Jaynestown, který má ovšem velmi vyhrocené zakončení, jiné vyloženě dramatické, především Message nebo War Stories balancují na hraně geniality, ale kdybych měl jmenovat díly, které se mi líbily, bylo by jich tu čtrnáct. A nemluví ze mě fanboyovské nadšení, Firefly jsem sledoval každý týden od konce srpna a nevěřím, že by přechodné okouzlení vydrželo přes tři měsíce.

Uznávám, nedomyšleností a naznačených a nedokončených témat a příběhových zákrut je tu hodně a za normálních okolností by mi určitě vadily. Jenže se nesmí zapomínat na to, že po předčasně zrušeném Firefly následuje ještě celovečerák Serenity, který jsem neviděl, ale podle všeho jde o dokonalé zakončení seriálu, nezapomenutelný epilog, který snese srovnání s nejlepšími sci-fi projekty uplynulé dekády. Moc rád tomu věřím a nemůžu se dočkat, až se o tom sám přesvědčím. Už aby to, sakra, bylo!

Fantastický cover fantastické skladby od Pink Floyd.

Válka Bohů - Kino

Více než u jakéhokoliv jiného filmu, který měl letos premiéru v českých kinech záleží u Války Bohů na osobním vkusu a preferencích každého diváka. Protože nový film hojně diskutovaného indického režiséra Tarsema Singha se liší ode všeho, co bylo v posledních letech v kinech k vidění. Mnozí nesmyslně tvrdí, že jde o napodobitele Třístovky. Někdo tvrdí něco o vizuální onanii bez příběhu. Další se diváky snaží přesvědčit, že se film snaží svést na úspěchu Souboje titánů. Všechna tyto tvrzení jsou dle mého názoru nesmyslná. Jako tedy Válka Bohů vlastně je?

Především je filmem, který je stvořený pro velké plátno. Jen filmy jako je tento jej dokáží skutečně rozzářit a jen na něm můžou skutečně vyniknout. Film může mnoha lidem připadat směšný svou přehnaně vypilovanou estetikou, svými chrabrými hrdiny a povznesením nad nějakou logikou. Moderní, cynický člověk, který se blíže nezajímá o antickou mytologii, nic mu neříká poetika zašlých báji a mýtů, hrdinské činy, které jsou věčné, ti se můžou smát. Ale já doufám, že jsou i lidé, kteří porozumí, stejně jako já, Singhovu záměru tuhle poetiku oživit, dát jí něco z moderní kinematografie, oživit bájné hrdiny a Bohy. Kýčovité, přešlechtěné záběry pak filmu vdechují onu zašlou velkolepost, která je mnohem hlubší a zdaleka neútočí jen na první signální, jak si mnozí mohou myslet. 300: Bitva u Thermopyl byla primitivní akční řežba, strašlivě zábavná a vizuálně vypilovaná, to ano, ale hezké obrázky v ní byly pouze hezkými obrázky, šlo především o machistickou oslavu síly. Válka Bohů vítězí také silou vyprávění, která vyplývá nejen ze slov, ale i z obrazů. Symbolika, práce s kontrasty, kostýmy a dekorace, to jsou prostředky, jejichž důležitost si mnoho filmařů stále neuvědomuje. A přece je to hlavně vyprávění skrze obrazy a práce s nimi, co činí filmové médium specifické a dokáže jej skutečně prozářit.

Příběh samotný je, řekněme klasický. Král Hyperion (skvostně démonický, přitom ovšem charismatický Mickey Rourke) chce svrhnout Bohy, které viní ze smrti své rodiny. Má tisíce následovníků a hledá bájnou zbraň, Epirijský luk, se kterým bude moci osvobodit Titány, kteří Bohy přemohou. Hledá proto věštkyni, která jej jako jediná může za lukem dovést. Do toho přichází vesničan Theseus, mladík, kterého od malička, aniž by o tom věděl, cvičil a ovlivňoval sám Zeus v naději, že až nadejde čas, Theseus naplní svůj osud a zastaví Hyperiona. O to větší má pak mladík motivaci, když mu král přímo před očima zabije milovanou matku.

Zeus všemu přihlíží se zármutkem, ale ví, že dokud nebudou osvobozeni Titáni, nemohou Bohové do osudu lidí ve své skutečné podobě nijak zasáhnout. Singh se svou ohromující obrazotvorností stvořil úžasný svět, ať už jde o hrůzu nahánějící základny Hyperiona, pustou krajinu, po které hrdinové putují nebo samotná nebesa, mnohem vznešenější, stylovější a nápaditější než v Souboji titánů. A Luke Evans jako Zeus, velké překvapení, působí majestátně a autoritativně, vskutku božsky. Škoda, že ostatní nedostali více prostoru (nádherná Isabel Lucas zvláště).

Ve výsledku je Válka Bohů film, jaký jsem vždy toužil vidět. Obrazově nádherný a opulentní hrdinský epos, ve kterém se nešetří patosem a nadpozemsky úžasnými scénami a scenériemi (viz. vězení Titánů). Takhle nějak klidně mohla dopadnout Trója, kdyby měl Petersen opravdu koule a nevyškrtal by veškeré nadpozemské prvky. Takže jsme na ten pravý antický epos naší doby museli ještě sedm let počkat, ale to čekání, tedy alespoň pro mě, rozhodně stálo za to. A škarohlídi, kterým se film nepozdává, by se měli zamyslet, co vlastně čekali a jestli nejsou zklamáni především proto, že jim Tarsem nenaservíroval jen akční řežbu, ale především hrdinskou báji, jejíž krása tkví nejen v obrazech. To je totiž mnohem víc.

Milénium - Knihy x Filmy

Muži, kteří nenávidí ženy. Dívka, která si hrála s ohněm. Dívka, která kopla do vosího hnízda. Dohromady tvoří tyto tři knihy trilogii Milénium autora Stiega Larssona a patří k nejdiskutovanějším literárním dílům posledních let. Ještě před rokem bylo těžké odhadnout, jestli jsou tak populární jen kvůli pověsti a nečekanému skonu jejich autora a jde o přechodnou vlnu, kterých je v literárním světě spousta, nebo o skutečně hodnotné dílo mající svému čtenáři opravdu co nabídnout. I tak mi každopádně pod stromečkem přistál první díl trilogie a tak začal můj "rok Milénia".

Larsson prý měl v plánu napsat mnohem více knih, v jejichž středu se pohybují šarmantní novinář Mikael Blomkvist, asociální a tak trochu geniální hackerka Lisbeth Salanderová a samotný fiktivní časopis Milénium. Stihl pouze tři v úvodu zmíněné, ale i tak po sobě zanechal kompaktní, krásně uzavřenou trilogii, v níž není neuzavřené linie, vše do sebe zapadá a jedna kniha série vždy doplňuje druhou.

Larsson psal lehkou rukou, navzdory záplavě postav, informací i dat, která se na čtenáře ze stránek valí, nepůsobí knihy nikdy příliš popisně, čtou se lehce a hlavně, pokaždé, když knihu odložíte, chcete co nejrychleji vědět, co bude dál. Je to dílem Larssonova vytříbeného stylu psaní, tím, jak si hraje se žánrovými zákonitostmi i s jejich klišé, ale především je to dáno perfektními postavami, z nichž každá je specifická, výtečně napsaná a každá dostane během trilogie šanci zazářit.

První díl je ještě relativně přímý, s jasně definovaným příběhem a jen několika málo odbočkami. Slouží především k představení ústřední dvojice, jejich zásad a charakterů a především pak jejich komplikovaného vzájemného vztahu. Larsson oddaluje okamžik jejich setkání jak jen může, do té doby vypráví dva paralelní příběhy a čtenář jen čeká, kdy a jakým způsobem je spojí. Jinak jde o jasně vymezenou detektivku, která překvapuje náboženským podtextem, syrovostí, s jakou popisuje odporné činy, které se postupně odhalují, a dalšími faktory, které z ní dělají více než krátkodobou senzaci.

Skutečný příběh Milénia ale příchází s dílem druhým, který je sice částečně pouze prologem ke třetí části, ale stejně se jedná o mou nejoblíbenější část. Larsson zde začíná skutečně pracovat s charaktery, které v jedničce vytvořil, přihazuje nové zápletky, postavy a podtexty, klade důraz na každou pronesenou větu a výtečně pracuje se strukturou knihy, kdy neustále mění vypravěče a tedy i hlediska, ze kterých nazíráme na daný příběh. Ve druhém a třetím díle nás nejdříve autor zmate způsobem, kterým obviní Lisbeth z vraždy, aby později odhalil vše z její minulosti, bezpráví, která na ní byla spáchána, a osvětlil tak její současnou povahu a nenávist ke státním institucím. Až tady se dozvídáme, jak moc kompexní postavou Lisbeth je, Larsson do ní obtiskl vše, co "normální" společnost považuje za nenormální, ale přesto z ní udělal stoprocentně kladnou postavu. Zrcadlí se v ní Larssonův postoj ke společnosti a jako taková nemá v dnešním literárním světě obdoby.

Třetí díl je přímým pokračováním dvojky jak po stránce dějové, tak literární, ovšem značně se mění žánr, který tentokrát zabruslil do vod soudních a špionážních. Je zde snad nejsilněji přítomna novinářská stránka, která se dostává hodně do popředí s odchodem šéfredaktorky Milénia Eriky Bergerové do jiných novin, s čímž se pojí úplně samostatná a velmi zajímavá a osvěžující linie. Hlavní ale zůstává Lisbeth samotná a Mikaelův boj za její práva, o která byla v minulosti připravena. Finální soudní proces představuje úžasnou katarzi, která je podepřena logickými argumenty a důkazy. Žádná cesta nezůstane otevřená, vše se vyřeší elegantně a (typicky pro Larssona) pozvolna.

Autor nikdy nikam nespěchá, nechává děj rozprostřít do mnoha stránek, z nichž ale řádná není zbytečná a vždy bud rozšiřuje příběh nebo prohlubuje a dokresluje charaktery. Larsson fascinuje odvahou, s níž črtá politická spiknutí, alternativní švédské dějiny a do toho zaplétá kontroverzní témata typu prostituce či vědomé porušování ústavních práv jednotlivce nejvyššími místy. A přestože se Milénium čte skvěle, pořád čtenář nezapomíná na tu práci, kterou si s knihami sám autor bezpochyby musel dát. A oceňuje jej za to.

A přesně tady je problém filmových adaptací. Když se na trhu objeví knižní bestseller takového kalibru, je potřeba jej vytěžit co nejvíce a co nejvýhodněji, což dokládá trojice švédských filmů, které šly do kina všechny v jednom roce. Filmová trilogie není špatná. Má pár výrazných a nepřehlédnutelných kladů, které stojí za vypíchnutí, a minimálně první film, Muži, kteří nenávidí ženy, představuje výtečně odvedenou práci. Což je paradox, protože první kniha je z trilogie jasně nejslabší, nejméně komplexní. To pro film samozřejmě představuje výhodu, nemuselo se až tak krátit, sevřenější děj i prostředí jsou jen a pouze ku prospěchu věci. Ovšem tyto fakty nemění nic na tom, že režisér Niels Arden Oplev odvedl velmi dobrou práci a předvedl nám temnou severskou detektivku, která oplývá zdařilou atmosférou, občas sice působí uspěchaně (ovšem to není nic proti následujícím filmům), ale jinak k ní moc výtek nemám.

Klíčové bylo samozřejmě obsazení dvou hlavních rolí a zde se poprvé pustím do srovnávání s blížící se (už za měsíc!!!) americkou verzí. Představitelka Lisbeth Noomi Rapace je naprosto fantastická, přesně tak zvláštně a zarputile působící, jak jsem si z knihy představoval. Tohle bude ženštější, křehčeji a plašeji působící Rooney Mara těžko překonávat, ovšem na její verzi Lisbeth Salanderové jsem i tak moc zvědavý. U Mikaela Blomkvista je to naopak. Tam, kde Mikael Nykvist spíše než sukničkáře a sebevědomého frajírka ztělesňuje seversky mlčenlivého a lehce pasivního Blomkvista, tam může Daniel Craig využít "bondovského" šarmu a ztělesnit Mikaela přesně v tom stylu, v jakém jsem si tu postavu při čtení představoval.

Ostatní herci v podstatě neměli co hrát, což je při šťavnatosti Larssonových hrdinů tak trochu paradox. A tím se dostáváme k problémům filmového Milénia, kterých není málo. Když něco šijete horkou jehlou, zvláště když je to šité podle velmi kvalitního materiálu, máte to dvakrát tak složité. A na Miléniu se to velmi podepsalo, hlavně na druhém a třetím dílu. Rozdíl mezi komplexními, zručně napsanými a rozsáhlými knižními Dívkami a jejich filmovými protějšky je nebetyčný. Larsson v knihách elegantně žongluje s tématy, vkládá do základního příběhu spoustu vzpomínek, rozhovorů o dávné minulosti (občas jsou to takové příběhy v příběhu), tam musel rutinér Daniel Alfredson a scénáristé krátit nebo si vystačit s minimalistickými prostředky (rozhovor sedících postav, rozhovor jdoucích postav, rozhovor pijícím postav atd.). Ale při sledování jsem měl občas pocit, že tvůrci si přečetli jednu knihu, spoustu toho vyškrtali, natočili film a teprve pak si přečetli další díl. Což vede k tomu, že zdánlivá maličkost, kterou tvůrci vyškrtli ve dvoje, vyroste ve trojce ve velmi důležitou část děje a tak se musí improvizovat, upravovat a nikdy se nemůže docílit kýženého efektu, který daná věc měla v knize. Změna režiséra pak byla velmi nešťastná, protože zatímco Oplev byl evidentně tvůrce s vizí a zajímavým rukopisem, který dokázal do filmu vnést život, Alfredson jen otrocky opisuje, předkládá nám na sebe naskládané obrázky, nijak předlohu neobohacuje, naopak ji oklešťuje a rutinně překresluje na plátno. Žádný vklad, žádné ponětí o gradaci, zvolňování tempa snímku, jen uspěchané produkty, u kterých nejspíše šlo jen o to, aby byly hotové co nejrychleji a svezly se na vlně zájmu o předlohu.

Dá se říct, že na to, v jak uspěchaných podmínkách byly obě Dívky bezpochyby točeny, je ještě zázrak, že z toho nevzešly úplné průsery, ale já na to nehraju, zvláště v případě třetího dílu, který měl celou sérii uzavřít, místo toho se z něj ale vyklubal unylý dojezd který překoná i nevýrazná, ale jako propojující můstek docela fungující dvojka. Zatímco po prvním dílu jsem si myslel, že ani Fincher už nebude mít k látce moc co nového říct, další díly mě přesvědčily o nutnosti americké verze (snad se dvojky a trojky pod Fincherovým dohledem dočkáme...). Protože i jednička se dá uchopit z více stran (výhoda vrstevnatosti Larssonova díla) a je potřeba především se s větší pečlivostí chopit Dívek, neuspěchat jejich tvorbu a zkusit najít nějaké univerzálně použitelné uchopení, se kterým by se daly převést do filmového média. A pokud má někdo dané uchopení nalézt, nade vší pochybnost věřím, že to bude právě dost možná nejlepší režisér současnosti, modernistický styl točení filmů vyznávající perfekcionalista David Fincher.

Quentin Tarantino

Všechno, co se točí kolem Quentina Tarantina, je jeden velký paradox. Před začátkem 90. let to byl jen jeden z mnoha filmových šílenců, kteří viděli tolik filmů, že snad ani nemůže být v lidských silách takový příval obrázků ustát ve zdraví. Nebyl známý, nebyl slavný. Ale měl nakoukáno, filmy miloval a měl odvahu zkusit tvořit. Byl obdařený mimořádnou vyřídilkou, psaveckým talentem a nadšením, které dokázal přenést na ostatní. Díky všem těmto faktorům dokázal sehnat peníze a známé herecké tváře, které byly naladěny podobně jako on. Tak vznikli Gauneři, legendární film o nepovedené bankovní loupeži, který jsem dodnes neviděl. Z neznámého šílence z videopůjčovny se přes noc stala kultovní postava festivalových porot. S každým dalším filmem se jeho pozice posilovala a dnes je považován za jednoho z nejlepších a nejúspěšnějších autorských tvůrců současného filmového průmyslu. Můj vztah k němu ale není jednoduchý. Viděl jsem, pokud to vezmu striktně, pět jeho filmů. A když se tak dívám na jejich názvy, mám rozporuplné pocity. Ovšem Quentinovi nemůžu upřít jedno. Jeho filmy mě zajímají. Vyvolávají diskuze. A na každý jeho nový počin se těším. Blíže se to pokusím rozebrat u jednotlivých filmů.

Kill Bill 2

Ne úplně vhodný film pro seznamování se s Tarantinem :-) Odhlédnu-li od faktu, že se jedná o dvojku, přičemž první díl jsem před ní neviděl, pořád jde o mimořádně rozporuplný projekt. Po filmařské stránce mu nelze nic vytknout, je to dokonalá fúze akčního filmu a spaghetti westernu, plná skvostně natočených scén (bitka v karavanu, Pai-Mei). Ale pořád v tom filmu nějak nemůžu najít tu dokonalost, kterou nám režisér sliboval. Nenacházím na něm nic výjimečného a v kontrastu s později viděnou jedničkou se to jen a jen prohloubilo. dvojka je možná scénáristicky sevřenější, charakterově a herecky zajímavější, ale pro mě osobně formálně a nakonec i obsahově mnohem méně zajímavá. Jako hodinový dovětek ke zkrácené jedničce by fungovala geniálně, jako samostatný film nestojí na dost pevném a opodstatněném základu na to, abych si ji mohl skutečně užívat. 80 %

Kill Bill

Nemohu říci, jak by na mě první Kill Bill působil, kdybych jej zhlédnul jako každý jiný člověk ještě před dvojkou, ještě hůř se mi posuzuje, jak bych na něj hleděl, kdybych před ním viděl i předchozí tarantinovy filmy a prostě byl celkově v kinematografii zběhlejší. nevím, jestli bych byl nasrán nebo nadšen, každopádně můžu s jistotou říci, že formální exhibice, narativní i žánrové experimentování, kdy každá scéna má jiný žánrový podklad a šílené akční blbnutí, které Tarantino předváděl tady, mě bavilo mnohem více než uměřená dvojka. Asi budu v tomto případě v menšině, ale v té jsem si nenašel zdaleka tolik důvodů, proč bych si měl ten film užívat. První díl trpí přesně opačnými problémy než ten druhý. Osobně u něj nemůžu říct, že by se dal výrazně prostříhat, ale svým nedokončením zoufale trpí. Takže bych z něj klidně čtvrthodinku, jakkoliv filmařsky vyšperkovanou, s bolestí klidně oželel, jen kdyby k ní byl připojen hodinový dodatek, který by představovala řádně pročištěná verze dvojky. Takových 160 minut bych s Nevěstou klidně prožil a bezmezně věřím, že by vzniknul dokonalý film, který by eliminoval naprostou většinu neduhů, kterými se dvojice snímku "pyšní". Takhle jsme dostali dva nevyrovnané, ač samostatně zajímavé snímky, které se k sobě nehodí, ale jeden bez druhého postrádají smysl. 85 %

Pulp Fiction - Historky z podsvětí

Nelze se nazývat filmovým fanouškem a přitom nemít nakoukané Pulp Fiction. Ten film, ať už na něj má člověk jakýkoliv názor, symbolizuje vše, co bylo po většinu 90. let nazýváno cool, trendy a groovy. Tedy alespoň do chvíle, než přišel Matrix a vše znovu změnil. Právě od Pulp Fiction je Tarantino bohem pro obrovské množství internetových fanboyů, kteří jeho kultovní dílo glorifikují všude, kde se dá. zaslouženě? No, ano! Někomu tenhle popkulturní slepenec plný absurdit, geniálních dialogů, odkazů na vše možné a tolika kultovních scén, až je to zdraví škodlivé, třeba nemusí tak úplně sednout. Ale absolutně nikdo nemůže popřít jeho význam pro novodobé chápání filmového řemesla, pro žánr gangterek jako takový a tak by šlo pokračovat dál a dál. Bruce Willis, Samuel L. Jackson, Uma Thurman, Ving Rhames a samozřejmě nekorunovaný král John Travolta, všichni jsou fenomenální. Žádná z povídek nepředstavuje slabé místo, na každém kroku se skrývá hláška, která diváka rozseká a hlavně... tady ještě Tarantinovy dialogy představovaly nosný prvek příběhu a ne tvůrčí sebeuspokojování nad prázdnými plky. mám pocit, že jestli tohle Quentin nepřekoná chystaným westernem, tak už to navždy zůstane jeho vrcholným dílem. 95 %

Grindhouse: Auto zabiják

Suverénně největší tvůrčí přehmat v Tarantinově kariéře. Selhání, které si vysvětluji hlavně tím, že Quentin se tady definitivně vysral na diváky a natočil film čistě pro sebe (a možná pro Bobbyho Rodrigueze). Což o to, každý tvůrce má na něco podobného právo, ale ať předtím neprohlašuje, že jde o filmovou událost roku. Auto zabiják je o ničem. Nebo počkejte, pokud o něčem je, tak o vršení odkazů na zapadlé béčkové filmy, které nikdo neviděl a nikdy ani neuvidí, protože po Autu zabiják se mu do toho rozhodně dvakrát chtít nebude. Přečkat přes první hodinu prázdných plků, které ještě ke všemu vypouštějí nejotravnější ty nejotravnější pipky, jaké kdy spatřilo filmové plátno, je vážně zkouška trpělivosti. A ve výsledku film nezachrání ani výtečný Kurt Russell ani skvělá závěrečná automobilová honička. protože proč kvůli něčemu výtečnému proboha musím přečkat víc jak hodinu něčeho neskutečně nudného? Kdyby Quentin natočil Auto zabiják jako půlhodinový předfilm před Rodriguezovou Planetou teror, bylo by to údernější, zábavnější a pro mé mínění o Tarantinovi výrazně méně bolestivé. 45 %

Hanebný Pancharti

Hanebný pancharty je učiněná radost sledovat. Napoprvé, napodruhé ještě víc, napotřetí míň a napočtvrté zase paráda. A ani ty čtyři zhlédnutí mi nestačí. Ten film je totiž pro člověka, který něco viděl, ať už od Truffauta, Tarantina nebo Leoneho, skutečná perla, která se nemá šanci okoukat nebo ztratit na lesku. A nejde jen o precizní filmařinu, která představuje žánrovou hru, kde si pravidla, o jak složitou hru půjde, nastavuje sám divák podle svých vlastních zkušeností a preferencí. Pancharty si lze užívat na více úrovních, jako neskutečný herecký koncert všech zúčastněných (ale Fassbender s Pittem stejně vládnou nejvíc!), jako poctu německé předválečné kinematografii, jako perfektně vypointovanou dialogovku, ve které každá jednotlivá epizoda představuje samostatný film, který je jen propojený s filmem jiným. Ať už ten film beru z kterékoliv stránky, pořád jde o výjimečné dílo, které v trailerech krásně klamalo, aby diváka nakonec odrovnalo úplně jiným stylem, než jaký očekával. podpásovka, která je spolu s Verhoevenovou Černou knihou nejlepším a nejzábavnějším pohledem na 2. světovou válku posledních možná patnácti let. 90 %

Drive - kino

Nejlepší film roku? Pozoruhodný žánrový experiment? Průlomový film Ryana Goslinga a režiséra Nicolase Windinga Refna? Drive je už od svého uvedení na festivalu v Cannes provázeno tisíci nadšenými výkřiky od kritiků, fanoušků a porotců. Bylo těžké si jich nevšimnout a neočekávat od tohoto relativně nenápadného a nepříliš propagovaného filmu něco extra. Otázka je, do jaké míry dokázal naplnit očekávání a do jaké míry jde o pouhopouhý hype, o který se postaralo pár festivalových nadšenců. Odpověď do značné míry záleží na vkusu a filmových preferencích každého filmového fanouška, já osobně už mám ve svém vztahu k filmu jasno a zde bych se o něj rád podělil.

Samotná zápletka filmu jen těžko skrývá svůj brakový původ. Drive je (jak je ostatně už z názvu lehce odvoditelné) příběhem Řidiče. Nikdo nezná jeho jméno, nikdo nezná jeho původ, přátele, známé, rodiče. Jednoho dne se objevil v autoservisu a chtěl práci. Tu dostal. Občas si přivydělá nějaké drobné náročnou kaskadérskou scénou v akčních filmech, po nocích pak mění tvář úplně. Nechává se najímat jako odvoz pro kohokoliv. Zloděje, vrahy, je mu to jedno. On jen řídí. Do ničeho se neplete, ale za volantem to umí pekelně dobře. Jednoho dne se seznámí se svou sousedkou a sblíží se s jejím synem. Počáteční idyla ale vezme za své v okamžiku, kdy se z vězení vrátí manžel zmiňované dívky, který nemá tak úplně dořešenou minulost. Řidič se mu rozhodne pomoci a tím se rozpoutá kolotoč plný krve, mrtvol a špinavých peněz.

Ano, tohle vážně nezní jako zápletka pro do nebes vynášený festivalový snímek. Obsah ale v tomto případě nehraje hlavní roli. Režisér Refn mě před necelým rokem málem unudil k smrti svým mytologickým eposem Valhalla Rising. Už u ní jsem si říkal, že v tom klukovi asi něco bude, ale to by musel přestat utápět svůj talent v onanistických záběrech na krajinu a nepochopitelných symbolických odkazech. I v Drive si udržel mnoho ze svých "asi-trademarků". Děj nikam nežene. Hodně to hraje přes minimalistické herectví Ryana Goslinga a jeho tajemnou postavu. Dokáže klidně staticky zabírat dva lidi, jak se na sebe beze slova minutu dívají.

Podobný přístup divák moc často nevidí. Už podle názvu bych automaticky čekal nekompromisní automobilovou akci, ale na skutečně adrenalinovou honičku dojde jednou, s trochou schovívavosti možná dvakrát. V autě stráví hrdina hodně času, ale často v něm pouze sedí a čeká. Nebo se jen tak projíždí s nově získanými přáteli. Drive je paradoxně jedním z nepomaleji plynoucích filmů, jaké jsem (nejen) letos v kině viděl a režisér, vědom si tohoto faktu, jej ještě zdůrazňuje pomocí zpomalených záběrů, které jakoby se přímo vpíjely do okonlního dění, vyzývaly diváka k tomu, aby se kochal každým detailem. A on se opravdu kochá, protože oproti Valhalle to nepůsobí samoúčelně, ale prohlubuje to samotnou hlavní postavu a její vnímání okolního, ve zpětném zrcátku podivně zpomaleného světa. O to zvláštněji působí, když do podobně artově pojatého snímku, vstoupí klasické propriety známé z akčních filmů. Kromě zmiňované honičky, která svým zběsilým tempem ostře kontrastuje s předchozím pomalým, čekáním naplněným průběhem, se jedná hlavně o některé hodně brutální sekvence ve druhé polovině (aneb na rozkopanou hlavu ve výtahu svou milou jen těžkou sbalíš). Tyhle až nečekané výbuchy násilí člověka šokují, uvědomí si při nich prchavost lidského života a režisér jasně ukazuje, že i ty nejsložitěji tvarované postavy jsou pro něj jen hrací figurky, které neváhá jednoduše odhodit ve chvíli, kdy je to podle něj potřeba.

Dvěma dalšími Refnovými důležitými spolupracovníky jsou hudba a město. V prvním případě jde jen a pouze o navození atmosféry pomocí skvěle padnoucích písní se skvěle padnoucími texty které podbarvují jak jednotlivé scény, tak charakter hlavní postavy. Skvělý je ale i klasický instrumentální podklad. Práce se zvukem je vůbec na úrovni a je minimálně stejně důležitá jako ta s obrazem. Jde o načasování. Když je hudba potřeba, tam zaduní přesně v ten moment, ve kterém má. A pak jsou zde momenty nervózního čekání, ve kterém člověk slyší jen tikání hodinek a vidí hrdinův kamenný výraz. Atmosféra vyhnaná na maximum. Postava vychází ze dveří. Výstřel. Šok. Pohled z očí do očí. Bleskové rozhodnutí. Drive. Tohle všechno dokázal režisér v jednom několikavteřinovém záběru divákům zprostředkovat. A funguje to stoprocentně.

Zmiňoval jsem město. Způsob, s jakým se zde pracuje s motivem živoucí, ale odtažité metropole, je nevídaný. Záběry na nocí zahalené mrakodrapy, ulice, ve kterých cítíte tisíce lidí, ale sami znáte jen těch pár pro příběh podstatných postav. To je nevídané. Režisér takhle vytváří doslova Symfonii velkoměsta za použití minimálních prostředků, za což jej neskonale obdivuji.

Už jsem jednou poznamenal, že Drive není pro každého. Někdo na hru tvůrců nemusí přistoupit, řekne si, že styl není vše a odkopne Drive jako nepřístupný a pomalý pokus o fúzi artu s akčním thrillerem. Ale nemělo by se zapomínat, že styl filmu dokáže ovlivnit diváka jako máloco jiného. Podhledy, kamerové nájezdy, záběry bot, prolínající se sekvence, odosobněná paleta barev, které až ke konci prozáří sluneční paprsky. Drive v člověku probudí vzpomínky na mnohé filmy. Vzdáleně připomíná spaghetti westerny. Svou tak trochu gangsterskou zápletkou, zarputilostí hlavního hrdiny a jeho motivacemi dá vzpomenout na klasické kriminálky, nejvíce pak na Point Blank nebo pozdější (a zdařilejší) předělávku Odplata. Motivem města zase připomíná Blade Runner. I Tarantinovým filmům jistě za leccos vděčí. A takhle by se dalo pokračovat dál a dál. To ale není třeba.

Vše, co jsem si o Drive myslel, představy, které jsem si o něm vytvořil, byly smeteny během několika úvodních minut. Myslím si, že podobné to bude u všech. Takže zahoďte předsudky a běžte to do kina zkusit. Udělejte si vlastní názor na to, jaký vlastně ten film je. Jisté je jedno, něco podobného jsem nejspíš v kině ještě neviděl. A taky asi zase dlouho neuvidím.

One of my favourites :-)

M. Night Shyamalan

Indický mág, mistr překvapivých zvratů, nástupce Hitchcocka. Opakující se rutinér, prznič zajímavých nápadů, nafoukaný žvanil. Ať už si o Shyamalanovi myslíte cokoliv, nemůžete mu upřít osobitý tvůrčí rukopis, cit pro atmosféru a fakt, že minimálně jeho první snímek je dnes kultovní klasikou. Všeobecně se soudí, že Indovy filmy mají sestupnou tendenci, s čímž nemůžu tak úplně souhlasit, ale je pravda, že kdybych u jeho posledního počinu nevěděl, že je jeho režisérem právě on, rozhodně bych netipoval, že za kamerou té blbiny seděl tvůrce několika opěvovaných filmů. Shyamalanův problém spočíval zdánlivě ve faktu, že se nebyl schopen vymanit z určité žánrové škatulky. Jeho filmy jsou vesměs pořád thrillery, ve většině případů obsahují nějakou tu nečekanou pointu a taky jsou v nich obvykle nějaké ty nadpřirozené prvky. Osobně jsem z jeho tvorby měl tu čest zhlédnout pět filmů a na čtyři z nich se tento popis více či méně hodí. To svědčí o jisté režijní neflexibilnosti, ovšem když něco umím, proč bych to netočil pořád, že? Manoj se momentálně netěší velké popularitě ani mezi svými vlastními fanoušky, což o mnohém svědčí, ale já osobně věřím, že ten talent v sobě pořád ještě ukrývá a jednou přijde den, kdy nám ho zase předvede. Do té doby si alespoň zrekapituluji filmy, které jsem od něj viděl a co si o nich vlastně myslím.

Šestý smysl

Režisérův nejslavnější snímek, který jej vystřelil mezi nejzářivější autory přelomu tisíciletí a udělal z něj jednu z největších režisérských celebrit té doby. Šestý smysl je filmem nesmírně atmosférickým, brilantně zahraným (Bruce válí, Osment si tehdy říkal o Oscara) a v některých scénách doslova dusivě napínavým. Ovšem je natolik závislý na své před dvanácti lety naprosto šokující pointě, že z něj paradoxně jeho nejsilnější zbraň dělá jednorázovou záležitost, kterou netoužím vidět podruhé. Navíc, je těžké vidět nějaký film nějakých osm let od jeho premiéry a neznát jeho notoricky známou a diskutovanou pointu. Já jsem ji před zhlédnutím už znal a můžu vám říct, že člověk si díky tomu dvakrát víc všímá všech jejích nedostatků a logických nesmyslů, které po tom prvotním šoku stěží dokáže zaznamenat. I tak mi ovšem u finální scény běhal mráz po zádech, což svědčí mnohé o kvalitách filmu jako takového, které jsou značné a i se znalostí pointy jsem je bez problémů ocenil. 85 %

Vyvolený

Lahůdkově vybroušený filmový skvost, který ani nemohl být vzdálenější klasickým superhrdinským vyprávěním a který v sobě snoubí archetypální příběh o boji dobra a zla, o uvědomění si své moci a zodpovědnosti a zároveň nesmírně atmosférický thriller, u kterého nemáte nejmenší tušení, co se stane v dalším okamžiku. Na Vyvoleného se může dívat filmový fajnšmekr a užívat si jeho vrstevnatý scénář, mnohoznačnost scén i replik, které obsahuje a další jemné náznaky, které přímo vybízejí k dalším zhlédnutím, ale i hltač popkornu, který ho může považovat za obyčejný, možná trochu rafinovanější komiksový film, jen bez velkolepějších akčních scén, jejichž místo zde zabírají dialogy a skvělé herecké výkony. Ve své době možná trochu nepochopený film, který já osobně považuji za nejlepší Shyamalanův počin. 90 %

Znamení

Mel Gibson, Shyamalan za kamerou a kruhy v obilí. Rovná se jasný komerční zásah do černého, který obsahuje několik výtečných sekvencí (kuchyňský nůž pode dveřmi) a skvostného Joaquina Phoenixe, ale jinak mě žádnou svou složkou nezaujal natolik, abych jej mohl postavit na úroveň Smyslu nebo Vyvoleného. Už tady bylo jasně patrné tvůrčí tápání, které přešlo do vykrádání sebe sama. Začátek je zdlouhavější, než by bylo záhodno, na konci toho Shyamalan ukáže víc, než by bylo potřeba a propagace náboženské víry mi taky dvakrát nevoněla. Melův herecký výkon je navíc často k smíchu. Pro mě osobně značné zklamání a důkaz, že pokud nemá Shyamalan po ruce šokující zvrat, tak trochu si s koncem svých filmů neví rady. 60 %

Vesnice

Po takové tři čtvrtiny stopáže je Vesnice naprosto skvělým filmem, ze kterého atmosféra přímo sálá. Režisérovi se výtečně daří pracovat s tajemným a děsivým motivem okolního lesa a bytostí v něm žijících, navíc skvěle navozuje atmosféru odříznuté komunity, která se zastavila v čase. Ale Shyamalan jakoby s blížícím se koncem ztrácel soudnost a koncentraci, klíčový zvrat vyzradí o dvacet minut dříve, než by bylo vhodné a díky tomu tak finále Vesnice ztratí obrovskou část své působivosti. Pak navíc přihodí zvraty další, ve kterých se už trochu ztrácí, vyhazuje do vzduchu pečlivě budované charaktery a jejich motivace a totálně rezignuje na jakoukoliv logiku. Po technické a herecké stránce je film silně nadprůměrný, po většinu času mě měl doslova ve své moci, ale místo patřičně působivého doťuknutí se mi dostalo rozčarování z promarněné šance. S lepším koncem by to byl návrat ke kvalitám Vyvoleného, takhle je to sotva lepší než Signs. 65 %

Poslední vládce větru

Ženu ve vodě a Stalo se jsem dobrovolně vynechal s tím, že nepotřebuji další a další důkazy o tom, jak to s kdysi skvělým režisérem a scénáristou jde z kopce. Ale na Vládce větru jsem se těšil. Myslel jsem si totiž, že je to přesně ten impuls, který jeho kariéra potřebuje. Blockbuster podle slavného anime seriálu, silně ovlivněný východní mytologií s tak atraktivním námětem, jako je svět, ve kterém žijí mocní lidé se schopností ovládat živly. Někde se ale stala chyba. A to především na postu režiséra. Dovedu si bez problémů představit, jakou pecku by z podobného tématu dokázal vykřesat v podstatě jakýkoliv jiný zkušenější hollywoodský režisér, protože i v takto zprasené podobě, do které Shyamalan nasekal tolik chyb, že by se za to styděl i začínající student filmové režie, to má svou velmi působivou atmosféru a úplně bych ten film odepsat nedokázal (už kvůli půvabu mladých hereček). Ale Manojova kariéra se právě tady ocitla na svém nejhlubším dnu, odkud se člověk může odrazit opravdu jen vzhůru. Vládce větru je špatně zrežírovaný, napsaný i zahraný film, který má několik VELMI působivých momentů a nosných postav, které by při správném uchopení mohly klidně být základem pro skvělou filmovou sérii. Nestalo se, ale nakonec ten film není tak špatný, jak o něm mnozí tvrdí. 55 %

Útěk z divočiny je naprosto výjimečný film, o tom nemůže být pochyb. A jedním z důvodů jeho výjimečnosti je určitě hudba Eddieho Veddera, která ještě podporuje atmosféru plnou přírody, svobody a velkých myšlenek. Tohle budiž důkazem.

Letní filmová sezona 2011 (květen - srpen)

Pod pojmem "letní sezona" se v Hollywoodu rozumí období, ve které do kin tradičně (zhruba od Spielbergových revolučních Čelistí) pouští ty největší filmy a počítá největší zisky. Zima patří Oscarům, začátek jara je takovým hluchým obdobím a na podzim se odklízejí buď větší produkce, které by se do léta nestihly připravit nebo méně ambiciózní věci, na které v nabitém letním programu nezbylo místo. Pro diváka léta znamená především přehlcení velkými trikovými blockbustery, pokračováními zavedených sérií a v případě letoška především příval komiksových adaptací. Jak filmové léto probíhalo u mě bych vám rád přiblížil prostřednictvím několika menších žebříčků a cifer.

V období od začátku května do konce srpna jsem viděl v kině 15 filmů (pokud počítám i Thora, který měl premiéru na konci dubna), na jednom z nich jsem byl dvakrát, takže to dělá celkem 16 návštěv kina. Nestihl jsem úplně vše, co jsem stihnout chtěl, nestihl jsem české Lidice, druhého Kung fu Pandu, Auta 2, což byla od Úžasňákových první pixarovka, kterou jsem nezhlédl v kině, v Metropolu jsem nepochopitelně propásl prý vynikající Trierovu Melancholii, unikli mi i skvěle obsazení Šéfové na zabití a nakonec jsem se nevydal ani na zelený propadák green Lantern, ovšem i tak bylo těch filmů požehnaně a já bych vás teď rád seznámil s těmi nejlepšími, nejhoršími, nějakým tím překvapením a samozřejmě i zklamáním. Tak do toho!

5 nejlepších letních filmů

1. X-men: First Class - Podle mých očekávání, během prázdninových měsíců se nenašlo nic, co by nové X-Meny sesadilo z letního trůnu. Jediný film, na který jsem letos vyrazil podruhé, vládne nejen v zábavnosti, ale i v inteligenci, hereckém obsazení a navíc boduje skvělou retro stylizací. Lepší film o jejich seznámení si Erik Lensherr a Charles Xavier jen těžko mohli přát.

2. Zrození Planety opic - Inteligentní sci-fi nevymřela, jak nám dokázal film, kterému jsem na začátku roku absolutně nevěřil. Ovšem vyklubal se z něj nejlepší prázdninový film, který dokázal klást divákovi zajímavé otázky, bavit ho i dojímat prostřednictvím hlavní postavy Caesara, odkazovat k originálu a ještě dokonale ohromovat přelomovými digitálními efekty. Sem s pokračováním!

3. Harry Potter a Relikvie smrti - 2. část - Ve všech ohledech velmi důstojné uzavření jedné z největších sérií historie. Jako Potterův dlouholetý fanoušek jsem z této dokonalé ilustrace knihy zákonitě nadšený, i když vím, že to není úplně objektivní.

4. Thor - Od začátku jsem adaptaci tohoto problematického komiksu stoprocentně věřil, protože mi bylo jasné, že Kenneth Branagh to zvládne a Chris Hemsworth je Thor jako vyšitý. A za důvěru jsem byl odměněn pravděpodobně zatím nejlepší marvelovkou, která má svůj osoobitý styl, vizuální háv a dokázala namíchat komedii, drama a komiksový velkofilm ještě o ždibec lépe než první Iron Man. Lepší než i tak zdařilý Captain America a spokojenost na všech frontách.

5. Jana Eyrová - Uměřená, důstojně moderní adaptace klasického literárního díla, která je filmařsky i herecky neskutečně na výši a nedoťuknuté finále vynahrazuje divákovi temně charismatickým Fassbenderem, křehkou, ale silnou Miou Wasikowskou a ponurou atmosférou jako vystřiženou z gotických románů. V létě plném trikových velkofilmů to bylo vítané osvěžení.

Největší letní překvapení

Piráti z Karibiku: Na vlnách podivna - Po dvou - řekněme si to narovinu - zprasených sequelech jsem na čtvrté pokračování zajeté série šel spíš ze setrvačnosti. Ale dostalo se mi veskrze poctivé, od začátku do konce svižné a příjemné zábavy, ze které jsem opět ucítil tu lehkost a závan exotického dobrodružství, jako před mnoha lety v kině u prvního dílu. Nečekal bych, že zrovna Piráti se stanou mým černým koněm léta a že jim tu miliardu na tržbách budu přát. Nevím, do jaké míry to způsobila geniální scéna s mořskými pannami, ale ten film mě prostě a jednoduše bavil. Víc jsem po něm nechtěl.

Největší letní zklamání

Strom života - Nenáviděný i milovaný, takový je nový počin známého a zároveň tajemného režiséra Terrence Malicka. Ten chlap natočil naprosto nádherné Nebeské dny, oduševnělý Nový svět... a teď i přeplácanou existenciální výpověď o smyslu bytí, nicotnosti života v porovnání s boží velikostí a ódu na křesťanskou víru, která na mě ani v nejmenším nezapůsobila a často mě svou proklamovanou důležitostí spíše vytáčela. Je to subjektivní názor, jinak se ale k podobnému typu filmu prostě stavět nedá. Buď vám něco dá a dokáže k vám promluvit, nebo z něj odejdete naštvaní. Pro mě osobně je Strom života jedním z vůbec největších diváckých zklamání mého života a doufám, že příště nám Malick představí trochu pokornější film, který mi opět vezme dech.

Nejhorší film léta

Barbar Conan - Na Barbara jsem už naházel špínu, kde jsem mohl, takže se tady nebudu nějak obsáhleji rozepisovat a spokojím se s konstatováním, že jde o totální průser, který vyhořel naprosto ve všech ohledech a nedovedu si představit člověka, který by po odchodu z kina nelitoval vyhozených peněz. Naštěstí jich až tolik nebude, protože Barbar Conan (zaslouženě) naprosto propadl.

Z dobrých filmů, které šly letos v létě do kin, si zmínku ještě zaslouží zábavný Princ a Pruďas, progresivní a nadžánrová Hanna a slušná pocta šestákovým dobrodružstvím Captain America. Zklamání bylo také víc, jedním z největších určitě Transformers 3, kteří byli v mnoha ohledech ještě větší průšvih než přepálená dvojka, ani Paul dvojice Pegg-Frost mě nepotěšil tak, jak jsem doufal a koneckonců ani ti Kovbojové a vetřelci nebyli žádný zázrak. Léto je každopádně už zase za námi, mě čeká další úmorný školní rok a už teď se těším, až se příští rok zase budu usazovat v sedačce kina na filmech typu Dark Knight Rises a dalších s vědomím, že se nemusím zabývat žádným učivem. Mezi tím se ale určitě objeví spousta jiných skvělých filmů, které mi školní docházku jistě velmi zpříjemní.

Pocta legendárnímu, předčasně zesnulému herci v chytlavé písni od skvělé kapely? Tak to opravdu můžu!

Sidney Lumet

Jedním z nejvýznamnějších režisérů druhé poloviny 20. století byl bezpochyby nedávno zesnulý Sidney Lumet. Jeho filmografie obsahuje řadu slavných filmů ve velkém žánrovém i časovém rozpětí, jeho snímky ale mají společné skvělé herecké obsazení, filmařskou uměřenost, která někdy hraničí až s divadelností (čemuž jistě napomohly režisérovy divadelní začátky) a velké množství dialogů, které občas postavy chrlí takovým tempem, až člověk pomalu nestíhá číst titulky a z té záplavy informací si musí sám vyextrahovat to důležité. A naprostá většina Sidneyho filmů (tedy z těch, co jsem viděl) jsou velmi kvalitní kousky a pokud se vám nelíbí, máte spíše problém se samotným tématem nebo s přehnaně vyšponovanými očekáváními než se samotnou kvalitou díla, protože Lumet se prostě nedopouštěl nějakých výrazných filmařských přehmatů.Teď bych vás rád seznámil s těmi jeho filmy, které jsem už měl tu čest zhlédnout. Je jich méně, než bych si sám přál a marně by jste mezi nimi hledali kultovní válečný Pahorek, v němž prý exceluje Sean Connery nebo podle všech typicky lumetovské drama s Paulem Newmanem Rozsudek. Ovšem žádný člověk nemůže mít nakoukáno úplně všechno, tuplem pak ne v sedmnácti letech, takže věřím, že některé resty z jeho filmografie ještě stihnu dohnat. Hodně z těch jeho opravdu zásadních kousků už ale mám splněných a tohle jsou ony, přesně v pořadí, ve kterém jsem je měl tu čest zhlédnout.

Serpico

Můj první Lumet, slavný film o proslulém neúplatném poldovi, který zasvětil svůj život boji proti korupci ve vlastních řadách, přestože věděl, jaké nebezpečí mu proto hrozí a několikrát jej pocítil na vlastní kůži. Film, z něhož doslova sálají 70. léta a témata s nimi spojená, do značné míry stojí na brilantním hereckém koncertu Ala Pacina, který se do role totálně vžil a vysloužil si za ni alespoň tu nominaci na Oscara. Film má na dnešní dobu přeci jen už trochu kostrbaté tempo, kvůli kterému už pro dnešní diváky nefunguje tak dobře, jako v době vzniku a bez Pacina by to byla pravděpodobně jen další řadová kriminálka, která nemá moc co nabídnout, navíc s mimořádně divným hudebním podkresem. Ovšem díky hlavní postavě obsahuje i velmi zajímavý a aktuální morální přesah, díky kterému stojí rozhodně za zhlédnutí i dnes a pro člověka, který má zájem o seznámení se s Lumetovou tvorbou je tohle nepřehlédnutelné, protože patří k režisérovým stěžejním, které do značné míry definují jeho režijní styl. 85 %

Než ďábel zjistí, že seš mrtvej

Poslední režisérův film. A jako takový má samozřejmě v jeho kariéře své nepostradatelné místo. Ďábel je postavený na vcelku tradiční zápletce, kterou ovšem ozvláštňuje velmi zajímavý koncept, kterým je divákovi předkládána. Film je ozvláštněný specifickou narativní strukturou, která rezignuje na klasické lineární ztvárnění zápletky, ale jednu mimořádně nepovedenou loupež a její šokující pozadí nám odkrývá po střípcích, které nejsou seřazeny do navazujících scén. Ve filmu herecky excelují Philip Seymour Hoffman a Ethan Hawke, i zde jsou přítomny zajímavé morální otázky i další Lumetovy trademarky. Ovšem jako celek nefunguje film tak dobře, jak by mohl. Střípková mozaika má svá úskalí, která režisér nedoladil tak, jak by bylo potřeba, takže navzdory relativně sevřenému ději působí film poněkud roztříštěně, což je sice ve své podstatě nezbytný efekt, ale tady by to chtělo dle mého názoru seřadit jednotlivé fragmenty jinak, něco odhalit dříve a něco později. Neškodilo by lépe prokreslit jednotlivé charaktery, pár postav (Marisu Tomei například) úplně vypustit a soustředit se na dva bratry, jejichž životy se pod vlivem událostí hroutí. To je samo o sobě silné téma, takže další se na ně navazovat nemusely. Ve výsledku je to relativně slušný film, ale jako uzavření kariéry velkého režiséra bych si představoval něco vybroušenějšího. 65 %

Vražda v Orient Expressu

V Lumetově kariéře se tato adaptace detektivky od Agaty Christie trochu vymyká, což ovšem není úplně na škodu. Kombinuje se v ní totiž šarmantní britský styl samotné spisovatelky a precizní, až puntičkářský režijní přístup Lumeta, k čemuž jistě napomáhá i naprosto skvostné herecké obsazení. Albert Finney možná není tak dokonalým Poirotem jako David Suchet, ale jako slavný detektiv si vede zdatně a tvoří výtečný stěžejní bod filmu, který se sune dopředu pomalu, ale jistě až k šokující, ale organické a dokonale fungující pointě. Sledovat herecké veterány typu Lauren Bacall, Martina Balsama nebo Ingrid Bergman v kombinaci s tehdejším výkvětem talentů na hereckém poli (Sean Connery, Michael York, Anthony Perkins) je skutečně radost a přestože film občas ke své škodě působí až moc literárně a nekonečné scény výslechů zbržďují tempo, vše vynahrazuje skvostné finále, které odhalí konečného pachatele a myslím si, že jen málokomu při něm nepřeběhne mráz po zádech. Precizní film, který patří ve svém žánru k naprosté špičce. 85 %

Psí odpoledne

Precizně gradovaná a pozvolně plující sonda do duší zoufalých looserů, kteří se rozhodnou vyloupit banku i rukojmích, které při tom nevyhnutelně zajali, doplácí na to, že po roce od zhlédnutí si z ní pamatuji v podstatě jen vynikající výkony Pacina a Johna Cazalea a pak samozřejmě kultovní pokřik "Attica!Attica!", který stále řadím k jedněm z nejsilnějších scén, jaké jsem ve filmech viděl. Jinak je to film, který, stejně jako Serpico, hodně ovlivnilo dění v USA 70. let, takže se řeší Vietnam, Watergate, nezaměstnanost a krize, která nutí člověka dělat podobné věci, jako pachatele samotného přepadení. Film je sice dlouhý přes dvě hodiny, ale až tak moc se toho v něm nestane, hlavní náplní je čekání hrdinů na to, co s nimi policie vlastně provede. Má to atmosféru i zajímavé myšlenky, ale trocha zásahu střihače by filmu pomohla a pak bych jeho kultovní postavení skutečně uznal za oprávněné. I tak je to ale kvalitní řemeslo, které rozhodně doporučuji ke zhlédnutí. Jako sonda do Ameriky 70. let totiž stále funguje výborně. 80 %

Dvanáct rozhněvaných mužů

Oprávněně adorovaný Lumetův film, který já osobně považuji za dost možná nejlepší filmový debut všech dob. Sidney tohle téma dobře znal, zpracoval ho už na divadle a v podstatě ho "jen" přenesl do filmové adaptace. Vystačil si s jednou místností, jedním zdánlivě jednoznačným případem a dvanácti charismatickými porotci, kteří mají za úkol rozhodnout a životě jednoho mladého, možná vinného, možná nevinného kluka. Zpočátku se za něj postaví pouze jeden muž, který nechce nic jiného, než si o případu trochu hlouběji promluvit, než někoho pošle na smrt. Jak ale den postupuje a atmosféra v místnosti houstne, odhalují se nejen nové důkazy o případu, kterých si předtím nikdo nevšiml, ale i rozdílné povahy samotných porotců, jejich motivace a přesvědčení. A pomalu ale jistě se z jednoznačného případu stává něco mnohem komplikovanějšího a hlasy porotců se přelévají na stranu s nápisem "Nevinen". Lumet dokázal s minimem prostředků natočit naprosto dechberoucí a navzdory pomalejšímu tempu strhující drama, ve kterém koncertuje dvanáct špičkových herců, včele s jako vždy skvostným Henrym Fondou. Pouhou diskuzí se docílí toho, že divák sleduje každé políčko filmu se zatajeným dechem, každá nová skutečnost jej šokuje a nutí jej pozorněji se zamyslet, jak by on sám vlastně rozhodl. Není to jen průhledná kritika ani adorace amerického soudního systému, ale především vítězství komorní a poctivé filmařiny, která je obdivuhodná i padesát let od svého vzniku. Lumetův opus magnum, debut, který už později žádným svým filmem nepřekonal. 95 %

Network

zatím jediný Lumetův film, který jsem viděl po jeho smrti. Jak hořce jsem zalitoval, že tento režisér už nikdy nic nenatočí! Network je naprosto precizním dílem, které divákovi nedává žádné výhody vrchního pozorovatele, který ví víc než samotné postavy, jak je to u mnoha filmů, ale vrhá jej přímo doprostřed ruchu zpravodajství a vysílání jedné televizní stanice, která právě prochází důležitými změnami a modernizací. Dialogy se chrlí ve zběsilém tempu, osobní životy postav jsou ve většině případů redukovány na minimum a vše se soustředí na práci samotnou. Čímž dostává prostor alegorie televizního vysílání jako takového, ve kterém pracují lidé, kteří se neštítí absolutně ničeho a kvůli sledovanosti by klidně zabíjeli. Lumet byl při točení tohoto filmu evidentně ve svém živlu, točil jako zběsilý a věřím, že spousta záběrů nakonec ve finálním sestřihu nenašla místo. Občas bych byl vděčný za zvolnění tempa nebo prodloužení určitých scén, ale tím by se režisér zpronevěřil svému cíli vyjádřit hektičnost televizní stanice přesně tak, jak vypadá ve skutečnosti. Fascinující herecké výkony jdou do pozadí ve prospěch dokonalého, do posledního detailu vymakaného scénáře. Fascinující film, který díky svému tématu a nekompromisnímu zpracování bude pravděpodobně nepříjemně aktuální ještě hodně dlouho. 90 %

Podzim 2011

Prázdniny se nám přehouply do posledních deseti dnů, což je pro mnoho lidí (včetně mě) velmi špatná zpráva. Podzim je zkrátka ve znamení školy, hnusného počasí a nekonečných dnů. Proč si tohle roční období nezpříjemnit návštěvou kina že?

Jsem zvyklý na to, že ani podzimní nabídka filmů nebývá nijak bohatá a veselá. Ovšem letos není nad čím si stýskat, čeká nás spousta zajímavých titulů, mezi kterými si jistě vybere každý. Na začátku září k nám konečně přivítá ve většině civilizovaných končin světa dávno uvedený, toužebně očekávaný a tajemný projekt J. J. Abramse Super 8, na který se těším od začátku roku a konečně se k nám blíží. Spolu s ním přijde i ve Varech uvedená, zajímavě vyhlížející žánrová prácička Pedra Almodóvara Kůže, kterou nosím s Antoniem Banderasem. Překvapivě nenápadně působí akční thriller se sexy Zoe Saldanou Colombiana, o kterém toho moc nevím, mohl by překvapit, ale žádné zázraky od něj neočekávám. Velmi naopak vyhlížím kritiky velebenou tragikomedii Bláznivá, ztracená láska, která se chlubí zajímavým obsazením. Její děj sice vyhlíží jako tuctová romantika, ale věřím, že se dočkáme něčeho víc. Stejné datum premiéry má i další chválená pecka s Ryanem Goslingem Drive. Trochu mě děsí jméno režiséra, který má na svědomí blábol jménem Valhalla Rising, ale tohle by mělo být žánrově a snad i kvalitativně někde úplně jinde.

Nový projekt v září představí i nezničitelný Woody Allen, jeho Půlnoc v Paříži provázejí příznivé reakce, navíc se v něm sejdou Marion Cottillard a Rachel McAdams, hlavní role Owen Wilson. To snad nemůže dopadnout špatně. R-kových komedií se nám letos urodilo požehnaně a přibude další, v té budou souložit Mila Kunis a Justin Timberlake, ale jinak nemá film Kamarád taky rád moc čím lákat. To je problém, který rozhodně netrápí Aloise Nebela, jeden z nejzajímavějších českých projektů posledních let. Jestli Muži v naději přilákají do kina milion lidí a tento počin neuspěje, bude to další důkaz toho, že český národ míří do pekel.

Datum 6. října 2011 patří dost možná nejnadupanějšímu premiérovému víkendu letošního roku. Spy Kids 4 asi nikoho normálního nezajímají, to se ale nedá říct o další komediální pecce z dílny tvůrců Zombielandu s názvem 30 Minutes or Less. Čekám nálož vtipů a neskutečně dynamickou zápletku, nic jiného neberu. Roland Emmerich se nás pokusí přesvědčit, že v jeho filmech nemusí nutně mimozemšťané ničit Bílý dům nebo se Los Angeles nemusí hroutit do hlubin Země, aby dokázaly diváka zaujmout. Jeho Anonymu, který vypráví o čemsi nekalém v Shakespearově životě, pořád tak úplně nevěřím, ale rád se nechám případně vyvést z omylu. Elitní zabijáci se pyšní průhlednou zápletkou, ale taky zatraceně atraktivním obsazením, ovšem největší perla, která jde v ono zmiňované datum do kin, se jmenuje Nákaza, režie Steven Soderbergh, oscarové ambice, příslib tak trochu jiného pohledu na globální katastrofu a obsazení, které jen těžko může někoho nechat chladným. mě už teprve ne, až na toho Jude Lawa, kterého si mohli odpustit.

Očekávání ve mně vzbuzuje samozřejmě i Noc hrůzy, horor s prvky komedie, ve kterém září stále zajímavější Anton Yelchin a hlavně Colin Farrell v roli tak-trochu-upíra. Paul W. S. Anderson dostal po Vetřelci a Predátorovi chuť zprasit další uctívanou klasiku, přizval si k tomu Millu Jovovich a celé se to samozřejmě neobejde bez 3D. Tři mušketýři můžou být buď průser roku (i když si tento titul zuřivě nárokuje nový Barbar Conan) nebo zábavně přestřelené guilty pleasure ve stylu G. I. Joe. Uvidíme, na kterou stranu se nakonec převalí. Už v letním výhledu jsem upozorňoval na zajímavý horor z produkce Guillerma del Tora, Nebojte se tmy. Ten byl přesunut na říjen, na zajímavosti mu to ale pranic neubírá. A celý říjen pak (snad) ve velkém stylu zakončí návrat Stevena Spielberga do kin v podobě dlouho vyhlížených Tintinových dobrodružství, které by měly být něco mezi Indianou Jonesem, Světem zítřka a Avatarem. Jsou to velké přísliby, pokud se splní jen polovina z nich, musíme se připravit na něco VELKÉHO!

Listopad působí oproti předchozím dvěma měsícům trochu chudším dojmem, ale i v něm se dá najít pár potenciálně velmi zajímavých kousků, stačí se dobře dívat. Velkou událostí by mohla být nenápadná, ale zatraceně zajímavá věc jménem In Time, o které hodně lidí asi ještě nikdy neslyšelo, jde ale o nový sci-fi projekt Andrewa Niccola, který zazářil s Obchodníkem se smrtí a pak se trochu ztratil z širšího povědomí. To mu ale jako tvůrci neubírá na zajímavosti, tento film by měl ještě posílit stále hvězdnější auru Justina Timberlakea a ukázat, že Amanda Seyfried umí i hrát. Já se těším moc. Méně už očekávám novou komedii Bretta Ratnera Mistrovský plán, v níž se sice sejde skvadra hvězdných osobností včele s Benem Stillerem, ale jinak absolutně ničím nevyčnívá z podzimní nabídky kin. Stejně tak bohužel nevyčnívá ani Moneyball, Brad Pitt je podle mého příliš talentovaný herec na to, aby svůj potenciál marnil rolemi zázračných trenérů v šablonovitých sportovních filmech. Ten chlapík si ale role vybírat umí, takže možná se nakonec z toho filmu přeci jen vyklube něco víc.

Další talentovaný sympaťák Hugh Jackman si dal od herectví trochu pauzu, aby pak natčil "Rockyho smíchaného s Transformers", tedy rodinou zábavu jménem Real Steel. Může to být blbost, ale taky zábavný rodinný film se spielbergovským nádechem, navíc tam hraje Evangeline Lilly. Druhý zajímavě vyhlížející tuzemský podzimní zásek se jmenuje Vendeta, stojí za ní tvůrci velebených Pout a prý by to mohl být thriller, který snese mezinárodní měřítka. No a podzim uzavře velkolepá antická řezanice Válka bohů, která by se moc ráda svezla na úspěchu 300 a Souboje titánů. Snad bude mít kvalitativně blíž k prvně jmenovanému, každopádně alespoň po vizuální stránce by se to mohlo povést a kvalitní herecké obsazení budí jisté naděje.

Zkrátka a dobře, letošní podzimní kinonabídka je hodně pestrá a kdo si z ní nevybere, ten asi do kina v posledních pěti letech téměř nepáchnul. Máme tu komedie, thrillery, horory, akční věci, velkofilmy, béčkové řezanice i nějaké to sci-fi. Stačí si jen vybrat. Snad se většina zde jmenovaných filmů povede, a i kdyby ne, nemusíte zoufat, snad vám to vynahradí zima.

Nikde jinde nenajdu tolik emocí, lásky a živoucích postav, jako v divadelní verzi RENT. Tohle video budiž důkazem a důrazným doporučením: Sežeňte si to!

Zrození planety opic

Planeta opic je pravděpodobně nesmrtelné téma, které se nakonec znovu oživí, i kdyby několik let před tím dostalo sebekrutější ránu. Tuhle značku nezničilo ani několik průseroidních pokračování v 70. letech, filmy typu Válka o Planetu opic sice stihly dostatečně pošramotit jméno původnímu nestárnoucímu filmu, ale stejně značku nepohřbily. O to se poté se vší vervou pokusil jinak výborný režisér Tim Burton, jehož pokus o jiný pohled na téže téma skončil naprostým fiaskem a pro mě bude tento trapný omyl snad navždy nejhorším filmem v Burtonově kariéře. Člověk by si řekl, že po tomto průšvihu už se nikdo o oživení inteligentních primátů nebude pokoušet. Jsme ovšem v Hollywoodu, kde zoufale vrcholí krize námětů, takže se remakuje i Vinnetou nebo Hříšný tanec. V této bláznivé době není zase takovým šokem, že tady máme další Planetu opic. Tentokrát to ovšem tvůrci vzali odspodu a naservírovali nám rovnou začátek celého příběhu.

Zrození planety opic je projekt, jemuž jsem se zpočátku absolutně zdráhal uvěřit. Proboha, koho bude v létě, které je přeplněno předraženými komiksovkami, zajímat smutně se tvářící opičák a jeho revolta proti lidem? Člověk míní, filmaři mění, takže opice nejenže lidi zaujaly, ale rovnou se staly jedním z největších úspěchů léta. Rozpočet nebyl enormní, tržby příjemně překvapily a kritické názory byly téměř jednomyslně kladné. Hotový černý kůň léta. Co si o něm myslím já?

Inu, je to hodně netypický film. Do typického blockbusteru má stejně daleko, jako třetí Transformers k hereckým Oscarům, ale zároveň je to asi trikově nejvytříbenější práce roku. A po X-menech asi nejlepší letošní letní film. Opice působí na plátně neskutečně životně, Caesar je od začátku sympatičtější než veškeré lidské osazenstvo příběhu, takže není divu, že dokáže vykřesat emoce i z obyčejného pohledu na diváky. A že člověk ve finále fandí právě jemu, je pouze nevyhnutelným důsledkem.

Nemá moc cenu rozpitvávat scénáristické nedostatky, stačí si připomenout, že celý příběh je jeden velký scénáristický fail, takže na nějaké logické trhliny se zde vážně nehraje. Obdivuji tvůrce, že z podobné látky dokázali vykřesat v rámci možností chytrou podívanou, která v úvodní více jak hodině nevytasí žádnou efektní akci, ale soustředí se jen na Caesarův život, dospívání a postupné uvědomění si, že lidé si nezaslouží ono neotřesitelné postavení jediných pánů této planety. Ne, opice jsou jim důstojným soupeřem na evolučním žebříčku. Debutující režisér Rupert Wyatt pracuje s příběhem až překvapivě zručně, napjatou atmosféru brilantně graduje až do okamžiku, kdy zazní jedna stará známá hláška a nevyhnutelně i první vzdorné slovo z úst skutečného hlavního hrdiny filmu. Lidští hrdinové jsou nepodstatní, jakkoliv je dobře hrají osvědčení herci. Tohle je další film Andyho Serkise a trikových mistrů ze společnosti WETA. Když se film na konci konečně rozjede a začne získávat epičtější a dynamičtější look, je z toho dost možná nejlepší akční scéna roku. Řežba na mostě je dokonale přehledná, narvaná emocemi, pečlivě vygradovaná a trikově vytříbená. Navíc ani tady neopouští škatulku inteligentní podívané, není to podáváno jako obyčejná tupá řežba, ale jako nevyhnutelná konfrontace, ke které celý film organicky směřoval. Samotný závěr je možná maličko neuspokojivý, ale po dlouhé době jsem měl zase pocit, že tady skutečně JE potenciál pro smysluplné a zajímavé pokračování a mohla by se zrodit úspěšná filmová série. Každopádně bych dvojku opic bral více než zbytečnou čtyřku Transformers nebo pětku Pirátů z Karibiku.

Nemůžu říct, že bych byl ze Zrození planety opic jednostranně nadšený. Ten film není zdaleka dokonalý, má svá slabá místa, občas je trochu moc statický a klidně by si zasloužil velkorysejší stopáž. Ale to jsou jen drobné vady na kráse filmu, který navzdory předsudkům a nedůvěře ze všech stran dokázal překvapit celou filmovou veřejnost a stát se jedním z těch letošních filmů, které by žádný filmový fanoušek neměl minout. Funguje zároveň jako pocta původnímu filmu (těch hezkých narážek tady je víc) i jako úspěšný start další filmové série o tom, jak opice vytlačily lidi z čela evolučního žebříčku. A taky dokáže diváka nepěkně hryznout do svědomí a poukázat na fakt, že sebestřednost lidstva ho může opravdu jednou přivést na pokraj zkázy. Doporučení je jasné: Zajděte si na to. Zásadnější film už asi etos v kinech nebude, leda by Spielberg se svým Tintinem zabodoval jako za svých nejlepších let.

Jeden z největších klenotů světové hudební pokladnice od jedné z nejlepších kapel vůbec.

O autorovi

Autor stránek

Návštěvnost

Sdilej

RSS