Autor stránek

Autor stránek

Zde může být text o autorovi
Tony Scott
Ta zpráva zahýbala s celým filmovým světem. Tony Scott, režisér tvořící v Hollywoodu filmy už téměř po tři dekády, bratr ještě o fous slavnějšího filmaře Ridleyho Scotta, experimentátor s formou, který měl v oblibě barevné filtry, rychlé střihy a Denzela Washingtona, se 19. srpna rozhodl vzít si život skokem z mostu. Proč to udělal a jak se s touto ztrátou vyrovná nejen Hollywood, ale především Tonyho rodina, to jsou otázky, které se v příštích dnech budou jistě dlouze řešit. Já tohoto režiséra můžu posuzovat jen dle jeho filmů. Viděl jsem jich osm, z toho, co jsem neviděl, bych chtěl určitě dohnat jeho poslední film Nezastavitelný či ponorkový thriller Krvavý příliv, ale řekl bych, že osm filmů je dost na to, abych mohl říct, že znám jeho režijní styl a můžu tvrdit, že jsem si jej přes některé výkyvy velmi oblíbil a bude mi chybět. Teď bych se rád věnoval právě těm filmům, které jsem viděl a tomu, co si o nich myslím. Pořadí filmů je podle toho, jak jsem je viděl.

Nepřítel státu
Technothriller s Willem Smithem v hlavní, malinko Hitchcockovské, roli muže, který se znenadání dostane do role psance, neví proč, ale musí se dát na útěk, je krásným příkladem filmu Tonyho Scotta, který v sobě ještě nemá tolik filtrů jako filmy následující, ale už je velmi dynamický, pro některé citlivější diváky možná až příliš rychlý a především přesně tak moderní, aby zároveň v podstatě nestárnul. Moc podobných filmů se dnes už netočí, Nepřítel státu ovšem stále působí velmi svěžím dojmem, je napínavý od začátku do konce, i když ve druhé půli malinko ztrácí tempo, skvěle zahraný jak Smithem, tak veterány Genem Hackmanem či Jonem Voightem, a především neztrácí na hollywoodský snímek poměrně vysokou inteligenci. Skvělý mezník mezi dvěma etapami Scottovy kariéry, tou klidnější a akční a dravou, spíše thrillerovou. 85 %

Domino
Jediný Tonyho film, k němuž mám vyloženě negativní vztah. Domino totiž zdaleka není snímkem pro každého a já to poznal na vlastní kůži. Tady se totiž režisér doslova utrhl z řetězu a natočil postmoderní cosi, u čeho epileptici hromadně kolabují, půlka diváků hýká nadšením nad filmem, který nesnese srovnání s čímkoliv jiným, druhá půlka, do které se řadím i já, pak znechuceně kroutí hlavou a ptá se, proč hlavní roli musí hrát Keira Knightley, co tam dělají ti chlápci z Beverly Hills 90210 a proč to celé působí tak hrozně vychtěně drsňácky a ve výsledku směšně. Možná by to chtělo zkusit podruhé, možná bych prokoukl genialitu, o které jistí diváci básní, ale mám pocit, že to ani moc nechci zkoušet. Napoprvé jsem totiž trpěl hodně a nemám potřebu si to zopakovat. 35 %

Déjá Vu
Tohle spojení klasicky patetického bruckheimerovského akčňáku a chytrého sci-fi thrilleru mě bavilo. Asi by nebylo nejmoudřejší snažit se nějak více proniknout do jeho časoprostorové logiky, ale pokud přistoupíte na hru tvůrců, necháte se unášet chytře znějícími vědeckými kecy, sympatickým hereckým výkonem Denzela Washingtona a umírněnějším Scottem, který si po Dominu asi uvědomil, že na tohle doba ještě asi není připravená, nehrozí, že byste se nebavili. Protože tohle je zkrátka precizně zrealizovaná prácička, která se nebojí dávat své přednosti na odiv, obsahuje mimořádně šťavnatou "automobilovou honičku" a jako celek má solidní grády, přičemž už na první pohled nepůsobí typicky sterilně velkofilmově. Jen konec mě vůbec nepřesvědčil, nečekal jsem jej až tak prosluněný. Jinak velmi dobře. 75 %

Top Gun
Jeden z nejznámějších, jednoznačně pak nejrozporuplnější Scottův film. Film, kterým se dostal na hollywoodské nebe, megahit, který proslavil nejen jeho, ale i Toma Cruise, leckým nenáviděná esence osmdesátkového kýče s neuvěřitelně gay nádechcem, leckým obdivovaná ukázka dokonalé limonádové zábavy do horkého léta. Řadím se ke druhé skupině, protože jsem se velmi bavil, leckdy možná ne tam, kde to tvůrci zamýšleli, ale čert to vem, protože i tak považuji Top Gun za velmi dobrý film. Létací sekvence možná zestárly a už nezvednou adrenalin jako kdysi, ale i tak jsou velmi dobře zrealizované, plakátová verze US Army je dokonalá a tvůrci nové Bitevní lodi se k ní ani nepřiblížili a špičkování Cruise a Kilmera je super. Prostě fajnová pohádka z leteckého prostředí, kterou je snadné kritizovat, ale ještě snazší si ji oblíbit. 80 %

Pravdivá romance
Těžko soudit, zda je Pravdivá romance spíše filmem Quentina Tarantina nebo Tonyho Scotta, protože je na ní patrný vliv obou těchto výrazných tvůrců. Jisté je každopádně to, že Scott dokázal Tarantinův nabitý scénář převést do podoby tak zábavné, vtipné, režijně precizní a herecky jisté, že se z toho nakonec vyklubal můj Scottův nejoblíbenější film. Ani na chvíli se nezastaví, nemá slabá místa, vystupují v něm nezapomenutelné figurky, ať už ty hlavní v podání Christiana Slatera a Patricie Arquette, nebo ty nejmenší, jako je huličský kamarád v podání Brada Pitta nebo polda Toma Sizemorea. A především pak Vincenzo Coccotti, nezapomenutelně démonický mafián Christophera Walkena. Zkrátka pecka a obrovská srdcovka. A jak se tak koukám i jediný film Tonyho Scotta, který jsem viděl vícekrát. Už to o něčem svědčí. 90 %

Muž v ohni
Někomu může tahle revenge story s nasraným (a dokonalým) Denzelem Washingtonem připadat příliš archetypální, s tuctovým příběhem a pramalou žánrovou invencí. Ovšem formální styl, jakým jej Tony Scott obdařil, je neprůstřelně jedinečný. Špinavý look, roztřepaný doku-obraz, přefiltrované záběry, to vše dělá z Muže v ohni jedinečný film. Navíc hlavní roli drsného hrdiny svěřil režisér člověku, kterému to mučení a zabíjení lidí jde bez problémů uvěřit a pěkně při jeho krvavé práci mrazí. Jde o jednoznačně nejlepší Scottův film v novém miléniu, protože se nebojí ukazovat nepříjemné věci, není učesaně hezký, ale o to působivěji dopadá na svého diváka a jde si nekompromisně za svým. Navíc má lahodného Christophera Walkena v nezapomenutelné vedlejší roli a pocit zadostiučinění na konci je k nezaplacení. Jednoduchý, ale zatraceně úderný film. 85 %

Spy Game
Film s ne úplně stoprocentně zužitkovaným potenciálem. Má zajímavou špionážní zápletku, která by mohla směle navazovat tam, kde Scott žánrově skončil v Nepříteli státu, chlubí se "otcovsko-synovským" hereckým obsazením Roberta Redforda a Brada Pitta a Scott si konečně začíná pořádně hrát s formou svého filmu, takže Spy Game vypadá na pohled výborně. Jenže má až příliš mnoho slabých míst a postrádá scénu, kterou bych si udržel déle v paměti, nějaký vrchol, se kterým bych si snímek okamžitě spojil. Díky tomu se film řítí spíš někam do průměru a řadí se mezi to slabší, co jsem od Scotta viděl. V rámci žánru ovšem pořád dobré řemeslo a pokud máte rádi špionážní věci, se Spy Game jen těžko vyloženě prohloupíte. 65 %

Poslední skaut
A nakonec tu máme asi Scottovu nejobdivovanější klasiku. Poslední skaut je asi tou nejslavnější buddy-movie spolu se Smrtonosnými zbraněmi a představuje přemostění mezi odlehčenějšími akčňáky osmdesátých let, kde hláška střídá hlášku, a trochu potemnělejšími odstíny let devadesátých. Scénář Shanea Blacka stvořil perfektního hrdinu Joea Hallebanka, ve které se Bruce Willis cítil jako ryba ve vodě, skvělou roli připsal i Damonu Wayansovi a především přišel se smrští nesmrtelných hlášek pronášených nesmírně cool hrdiny v nesmírně cool situacích, to vše prokládané akčními scénami. Ale osobně jsem Posledního skauta asi viděl příliš pozdě na to, abych si jej dokázal vyloženě zamilovat. Je to moc fajn film, o tom žádná, baví i dvacet let od svého vzniku a bezpochyby znamená pro žánr strašně moc. Ovšem do stejné váhové kategorie se Smrtonosnou pastí jej prostě neřadím, zůstává pro mě nadprůměrnou akční záležitostí, nikoliv srdcovkou a nesmrtelnou klasikou. Kterou samozřejmě pro spoustu jiných je a já to chápu. 80 %

Tak Rest in Piece, Tony! Za ty skvělé filmy si to zasloužíš.
True-Romance-DI-to-L8.jpg

M. Night Shyamalan

Indický mág, mistr překvapivých zvratů, nástupce Hitchcocka. Opakující se rutinér, prznič zajímavých nápadů, nafoukaný žvanil. Ať už si o Shyamalanovi myslíte cokoliv, nemůžete mu upřít osobitý tvůrčí rukopis, cit pro atmosféru a fakt, že minimálně jeho první snímek je dnes kultovní klasikou. Všeobecně se soudí, že Indovy filmy mají sestupnou tendenci, s čímž nemůžu tak úplně souhlasit, ale je pravda, že kdybych u jeho posledního počinu nevěděl, že je jeho režisérem právě on, rozhodně bych netipoval, že za kamerou té blbiny seděl tvůrce několika opěvovaných filmů. Shyamalanův problém spočíval zdánlivě ve faktu, že se nebyl schopen vymanit z určité žánrové škatulky. Jeho filmy jsou vesměs pořád thrillery, ve většině případů obsahují nějakou tu nečekanou pointu a taky jsou v nich obvykle nějaké ty nadpřirozené prvky. Osobně jsem z jeho tvorby měl tu čest zhlédnout pět filmů a na čtyři z nich se tento popis více či méně hodí. To svědčí o jisté režijní neflexibilnosti, ovšem když něco umím, proč bych to netočil pořád, že? Manoj se momentálně netěší velké popularitě ani mezi svými vlastními fanoušky, což o mnohém svědčí, ale já osobně věřím, že ten talent v sobě pořád ještě ukrývá a jednou přijde den, kdy nám ho zase předvede. Do té doby si alespoň zrekapituluji filmy, které jsem od něj viděl a co si o nich vlastně myslím.

Šestý smysl
Režisérův nejslavnější snímek, který jej vystřelil mezi nejzářivější autory přelomu tisíciletí a udělal z něj jednu z největších režisérských celebrit té doby. Šestý smysl je filmem nesmírně atmosférickým, brilantně zahraným (Bruce válí, Osment si tehdy říkal o Oscara) a v některých scénách doslova dusivě napínavým. Ovšem je natolik závislý na své před dvanácti lety naprosto šokující pointě, že z něj paradoxně jeho nejsilnější zbraň dělá jednorázovou záležitost, kterou netoužím vidět podruhé. Navíc, je těžké vidět nějaký film nějakých osm let od jeho premiéry a neznát jeho notoricky známou a diskutovanou pointu. Já jsem ji před zhlédnutím už znal a můžu vám říct, že člověk si díky tomu dvakrát víc všímá všech jejích nedostatků a logických nesmyslů, které po tom prvotním šoku stěží dokáže zaznamenat. I tak mi ovšem u finální scény běhal mráz po zádech, což svědčí mnohé o kvalitách filmu jako takového, které jsou značné a i se znalostí pointy jsem je bez problémů ocenil. 85 %

Vyvolený
Lahůdkově vybroušený filmový skvost, který ani nemohl být vzdálenější klasickým superhrdinským vyprávěním a který v sobě snoubí archetypální příběh o boji dobra a zla, o uvědomění si své moci a zodpovědnosti a zároveň nesmírně atmosférický thriller, u kterého nemáte nejmenší tušení, co se stane v dalším okamžiku. Na Vyvoleného se může dívat filmový fajnšmekr a užívat si jeho vrstevnatý scénář, mnohoznačnost scén i replik, které obsahuje a další jemné náznaky, které přímo vybízejí k dalším zhlédnutím, ale i hltač popkornu, který ho může považovat za obyčejný, možná trochu rafinovanější komiksový film, jen bez velkolepějších akčních scén, jejichž místo zde zabírají dialogy a skvělé herecké výkony. Ve své době možná trochu nepochopený film, který já osobně považuji za nejlepší Shyamalanův počin. 90 %

Znamení
Mel Gibson, Shyamalan za kamerou a kruhy v obilí. Rovná se jasný komerční zásah do černého, který obsahuje několik výtečných sekvencí (kuchyňský nůž pode dveřmi) a skvostného Joaquina Phoenixe, ale jinak mě žádnou svou složkou nezaujal natolik, abych jej mohl postavit na úroveň Smyslu nebo Vyvoleného. Už tady bylo jasně patrné tvůrčí tápání, které přešlo do vykrádání sebe sama. Začátek je zdlouhavější, než by bylo záhodno, na konci toho Shyamalan ukáže víc, než by bylo potřeba a propagace náboženské víry mi taky dvakrát nevoněla. Melův herecký výkon je navíc často k smíchu. Pro mě osobně značné zklamání a důkaz, že pokud nemá Shyamalan po ruce šokující zvrat, tak trochu si s koncem svých filmů neví rady. 60 %

Vesnice
Po takové tři čtvrtiny stopáže je Vesnice naprosto skvělým filmem, ze kterého atmosféra přímo sálá. Režisérovi se výtečně daří pracovat s tajemným a děsivým motivem okolního lesa a bytostí v něm žijících, navíc skvěle navozuje atmosféru odříznuté komunity, která se zastavila v čase. Ale Shyamalan jakoby s blížícím se koncem ztrácel soudnost a koncentraci, klíčový zvrat vyzradí o dvacet minut dříve, než by bylo vhodné a díky tomu tak finále Vesnice ztratí obrovskou část své působivosti. Pak navíc přihodí zvraty další, ve kterých se už trochu ztrácí, vyhazuje do vzduchu pečlivě budované charaktery a jejich motivace a totálně rezignuje na jakoukoliv logiku. Po technické a herecké stránce je film silně nadprůměrný, po většinu času mě měl doslova ve své moci, ale místo patřičně působivého doťuknutí se mi dostalo rozčarování z promarněné šance. S lepším koncem by to byl návrat ke kvalitám Vyvoleného, takhle je to sotva lepší než Signs. 65 %

Poslední vládce větru
Ženu ve vodě a Stalo se jsem dobrovolně vynechal s tím, že nepotřebuji další a další důkazy o tom, jak to s kdysi skvělým režisérem a scénáristou jde z kopce. Ale na Vládce větru jsem se těšil. Myslel jsem si totiž, že je to přesně ten impuls, který jeho kariéra potřebuje. Blockbuster podle slavného anime seriálu, silně ovlivněný východní mytologií s tak atraktivním námětem, jako je svět, ve kterém žijí mocní lidé se schopností ovládat živly. Někde se ale stala chyba. A to především na postu režiséra. Dovedu si bez problémů představit, jakou pecku by z podobného tématu dokázal vykřesat v podstatě jakýkoliv jiný zkušenější hollywoodský režisér, protože i v takto zprasené podobě, do které Shyamalan nasekal tolik chyb, že by se za to styděl i začínající student filmové režie, to má svou velmi působivou atmosféru a úplně bych ten film odepsat nedokázal (už kvůli půvabu mladých hereček). Ale Manojova kariéra se právě tady ocitla na svém nejhlubším dnu, odkud se člověk může odrazit opravdu jen vzhůru. Vládce větru je špatně zrežírovaný, napsaný i zahraný film, který má několik VELMI působivých momentů a nosných postav, které by při správném uchopení mohly klidně být základem pro skvělou filmovou sérii. Nestalo se, ale nakonec ten film není tak špatný, jak o něm mnozí tvrdí. 55 %
ub6.jpg
Sidney Lumet
Jedním z nejvýznamnějších režisérů druhé poloviny 20. století byl bezpochyby nedávno zesnulý Sidney Lumet. Jeho filmografie obsahuje řadu slavných filmů ve velkém žánrovém i časovém rozpětí, jeho snímky ale mají společné skvělé herecké obsazení, filmařskou uměřenost, která někdy hraničí až s divadelností (čemuž jistě napomohly režisérovy divadelní začátky) a velké množství dialogů, které občas postavy chrlí takovým tempem, až člověk pomalu nestíhá číst titulky a z té záplavy informací si musí sám vyextrahovat to důležité. A naprostá většina Sidneyho filmů (tedy z těch, co jsem viděl) jsou velmi kvalitní kousky a pokud se vám nelíbí, máte spíše problém se samotným tématem nebo s přehnaně vyšponovanými očekáváními než se samotnou kvalitou díla, protože Lumet se prostě nedopouštěl nějakých výrazných filmařských přehmatů.Teď bych vás rád seznámil s těmi jeho filmy, které jsem už měl tu čest zhlédnout. Je jich méně, než bych si sám přál a marně by jste mezi nimi hledali kultovní válečný Pahorek, v němž prý exceluje Sean Connery nebo podle všech typicky lumetovské drama s Paulem Newmanem Rozsudek. Ovšem žádný člověk nemůže mít nakoukáno úplně všechno, tuplem pak ne v sedmnácti letech, takže věřím, že některé resty z jeho filmografie ještě stihnu dohnat. Hodně z těch jeho opravdu zásadních kousků už ale mám splněných a tohle jsou ony, přesně v pořadí, ve kterém jsem je měl tu čest zhlédnout.

Serpico
Můj první Lumet, slavný film o proslulém neúplatném poldovi, který zasvětil svůj život boji proti korupci ve vlastních řadách, přestože věděl, jaké nebezpečí mu proto hrozí a několikrát jej pocítil na vlastní kůži. Film, z něhož doslova sálají 70. léta a témata s nimi spojená, do značné míry stojí na brilantním hereckém koncertu Ala Pacina, který se do role totálně vžil a vysloužil si za ni alespoň tu nominaci na Oscara. Film má na dnešní dobu přeci jen už trochu kostrbaté tempo, kvůli kterému už pro dnešní diváky nefunguje tak dobře, jako v době vzniku a bez Pacina by to byla pravděpodobně jen další řadová kriminálka, která nemá moc co nabídnout, navíc s mimořádně divným hudebním podkresem. Ovšem díky hlavní postavě obsahuje i velmi zajímavý a aktuální morální přesah, díky kterému stojí rozhodně za zhlédnutí i dnes a pro člověka, který má zájem o seznámení se s Lumetovou tvorbou je tohle nepřehlédnutelné, protože patří k režisérovým stěžejním, které do značné míry definují jeho režijní styl. 85 %

Než ďábel zjistí, že seš mrtvej
Poslední režisérův film. A jako takový má samozřejmě v jeho kariéře své nepostradatelné místo. Ďábel je postavený na vcelku tradiční zápletce, kterou ovšem ozvláštňuje velmi zajímavý koncept, kterým je divákovi předkládána. Film je ozvláštněný specifickou narativní strukturou, která rezignuje na klasické lineární ztvárnění zápletky, ale jednu mimořádně nepovedenou loupež a její šokující pozadí nám odkrývá po střípcích, které nejsou seřazeny do navazujících scén. Ve filmu herecky excelují Philip Seymour Hoffman a Ethan Hawke, i zde jsou přítomny zajímavé morální otázky i další Lumetovy trademarky. Ovšem jako celek nefunguje film tak dobře, jak by mohl. Střípková mozaika má svá úskalí, která režisér nedoladil tak, jak by bylo potřeba, takže navzdory relativně sevřenému ději působí film poněkud roztříštěně, což je sice ve své podstatě nezbytný efekt, ale tady by to chtělo dle mého názoru seřadit jednotlivé fragmenty jinak, něco odhalit dříve a něco později. Neškodilo by lépe prokreslit jednotlivé charaktery, pár postav (Marisu Tomei například) úplně vypustit a soustředit se na dva bratry, jejichž životy se pod vlivem událostí hroutí. To je samo o sobě silné téma, takže další se na ně navazovat nemusely. Ve výsledku je to relativně slušný film, ale jako uzavření kariéry velkého režiséra bych si představoval něco vybroušenějšího. 65 %

Vražda v Orient Expressu
V Lumetově kariéře se tato adaptace detektivky od Agaty Christie trochu vymyká, což ovšem není úplně na škodu. Kombinuje se v ní totiž šarmantní britský styl samotné spisovatelky a precizní, až puntičkářský režijní přístup Lumeta, k čemuž jistě napomáhá i naprosto skvostné herecké obsazení. Albert Finney možná není tak dokonalým Poirotem jako David Suchet, ale jako slavný detektiv si vede zdatně a tvoří výtečný stěžejní bod filmu, který se sune dopředu pomalu, ale jistě až k šokující, ale organické a dokonale fungující pointě. Sledovat herecké veterány typu Lauren Bacall, Martina Balsama nebo Ingrid Bergman v kombinaci s tehdejším výkvětem talentů na hereckém poli (Sean Connery, Michael York, Anthony Perkins) je skutečně radost a přestože film občas ke své škodě působí až moc literárně a nekonečné scény výslechů zbržďují tempo, vše vynahrazuje skvostné finále, které odhalí konečného pachatele a myslím si, že jen málokomu při něm nepřeběhne mráz po zádech. Precizní film, který patří ve svém žánru k naprosté špičce. 85 %

Psí odpoledne
Precizně gradovaná a pozvolně plující sonda do duší zoufalých looserů, kteří se rozhodnou vyloupit banku i rukojmích, které při tom nevyhnutelně zajali, doplácí na to, že po roce od zhlédnutí si z ní pamatuji v podstatě jen vynikající výkony Pacina a Johna Cazalea a pak samozřejmě kultovní pokřik "Attica!Attica!", který stále řadím k jedněm z nejsilnějších scén, jaké jsem ve filmech viděl. Jinak je to film, který, stejně jako Serpico, hodně ovlivnilo dění v USA 70. let, takže se řeší Vietnam, Watergate, nezaměstnanost a krize, která nutí člověka dělat podobné věci, jako pachatele samotného přepadení. Film je sice dlouhý přes dvě hodiny, ale až tak moc se toho v něm nestane, hlavní náplní je čekání hrdinů na to, co s nimi policie vlastně provede. Má to atmosféru i zajímavé myšlenky, ale trocha zásahu střihače by filmu pomohla a pak bych jeho kultovní postavení skutečně uznal za oprávněné. I tak je to ale kvalitní řemeslo, které rozhodně doporučuji ke zhlédnutí. Jako sonda do Ameriky 70. let totiž stále funguje výborně. 80 %

Dvanáct rozhněvaných mužů
Oprávněně adorovaný Lumetův film, který já osobně považuji za dost možná nejlepší filmový debut všech dob. Sidney tohle téma dobře znal, zpracoval ho už na divadle a v podstatě ho "jen" přenesl do filmové adaptace. Vystačil si s jednou místností, jedním zdánlivě jednoznačným případem a dvanácti charismatickými porotci, kteří mají za úkol rozhodnout a životě jednoho mladého, možná vinného, možná nevinného kluka. Zpočátku se za něj postaví pouze jeden muž, který nechce nic jiného, než si o případu trochu hlouběji promluvit, než někoho pošle na smrt. Jak ale den postupuje a atmosféra v místnosti houstne, odhalují se nejen nové důkazy o případu, kterých si předtím nikdo nevšiml, ale i rozdílné povahy samotných porotců, jejich motivace a přesvědčení. A pomalu ale jistě se z jednoznačného případu stává něco mnohem komplikovanějšího a hlasy porotců se přelévají na stranu s nápisem "Nevinen". Lumet dokázal s minimem prostředků natočit naprosto dechberoucí a navzdory pomalejšímu tempu strhující drama, ve kterém koncertuje dvanáct špičkových herců, včele s jako vždy skvostným Henrym Fondou. Pouhou diskuzí se docílí toho, že divák sleduje každé políčko filmu se zatajeným dechem, každá nová skutečnost jej šokuje a nutí jej pozorněji se zamyslet, jak by on sám vlastně rozhodl. Není to jen průhledná kritika ani adorace amerického soudního systému, ale především vítězství komorní a poctivé filmařiny, která je obdivuhodná i padesát let od svého vzniku. Lumetův opus magnum, debut, který už později žádným svým filmem nepřekonal. 95 %

Network
zatím jediný Lumetův film, který jsem viděl po jeho smrti. Jak hořce jsem zalitoval, že tento režisér už nikdy nic nenatočí! Network je naprosto precizním dílem, které divákovi nedává žádné výhody vrchního pozorovatele, který ví víc než samotné postavy, jak je to u mnoha filmů, ale vrhá jej přímo doprostřed ruchu zpravodajství a vysílání jedné televizní stanice, která právě prochází důležitými změnami a modernizací. Dialogy se chrlí ve zběsilém tempu, osobní životy postav jsou ve většině případů redukovány na minimum a vše se soustředí na práci samotnou. Čímž dostává prostor alegorie televizního vysílání jako takového, ve kterém pracují lidé, kteří se neštítí absolutně ničeho a kvůli sledovanosti by klidně zabíjeli. Lumet byl při točení tohoto filmu evidentně ve svém živlu, točil jako zběsilý a věřím, že spousta záběrů nakonec ve finálním sestřihu nenašla místo. Občas bych byl vděčný za zvolnění tempa nebo prodloužení určitých scén, ale tím by se režisér zpronevěřil svému cíli vyjádřit hektičnost televizní stanice přesně tak, jak vypadá ve skutečnosti. Fascinující herecké výkony jdou do pozadí ve prospěch dokonalého, do posledního detailu vymakaného scénáře. Fascinující film, který díky svému tématu a nekompromisnímu zpracování bude pravděpodobně nepříjemně aktuální ještě hodně dlouho. 90 %
12_angry_men_02Big.jpg
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "1083"
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one