Autor stránek

Autor stránek

Zde může být text o autorovi

Abraham Lincoln: Lovec upírů

OK, asi jsem byl malinko naivní, když jsem filmu s tímhle tématem docela věřil. Ale osobně Wanted považuju za nejlepší akční film minulé dekády a správně béčkové trailery jsem si vykládal tak, že Timur Bekmambetov zase jednou chytil danou látku za ten nejsprávnější konec a předloží mi masitý letní popcorn jak se sluší a patří.
Když řeknu, že na celé projekci mi největší radost udělal trailer na Expendables 2, asi už bude jasné, že očekávání se tak úplně nesplnila. Nemůžu na plnou hubu říct, že bych Lincolna považoval za úplný propadák a též nemůžu tvrdit, že jsem se chvílemi slušně nebavil. Ten film ale bohužel selhal na tolika frontách, na kterých jsem čekal, že bude nejzábavnější, mi spíše než zábavu poskytoval smutek nad tím, o kolik mohl být lepší. Tak třeba si vezměme začátek. Malý Abraham Lincoln projeví hned v první scéně svůj soucit se spoluobčany černé pleti, přijde o matku i otce, zosnuje pomstu, zjistí, že mezi námi jsou upíři, před jedním je zachráněn tajemným cizincem, ten jej pak do celé upíří historie zasvětí, vycvičí jej v drsného upírobijce se sekyrou a pošle na jih, kde je největší hojnost upírů (a též otroků, což spolu úzce souvisí), kde má začít s lovem. Děj na dobrou půlku filmu, co říkáte? A to vše nám Bekmambetov odvypráví zhruba v úvodní patnáctiminutovce, která opravdu neukazuje umění zkratky, ale je uspěchaná a když se hlavní hrdina z třasořitky promění na totálního bad-asse během dvouminutové tréninkové sekvence, nepůsobí to zrovna věrohodně. Tady se dá najít krásná styčná plocha se zmíněným Wanted (a není jediná), kde se opravdu přerodu hlavního hrdiny věnovala opravdu poctivě alespoň hodina filmu.
Jakmile přijde na řadu poctivý lov upírů, přichází i nejzábavnější část filmu. Hledání cílů, jejich následná likvidace a v mezičase nadbíhání sličné Mary Elizabeth Winstead je přesně tak zábavné, nadsazené a poctivě krvavé, jak jsem si představoval. Benjamin Walker je špatný herec, to mi nikdo nevymluví, ale když se ohání sekerou a cpe upírům hlavy do kovářského měchu, je to velmi fajn a člověk v tu chvíli zapomene i na lacině působící vizuální řešení, protože režisér opět ukazuje, že za málo peněz dokáže bez problémů pořídit hodně solidně vypadající i odsýpající akční muziky. Celá tahle povedená sekvence vyvrcholí plesovou scénou, která obsahuje nejlepší akci i nejšťavnatější upírskou hlášku filmu, kterou si jinak malinko přehrávající Rufus Sewell patřičně užil.
A pak přijde očekávaný zlom, kdy hlavní hrdina odloží sekyru, nechá si narůst vous a začne proti upírům bojovat z křesla Bílého domu. Docela jsem se těšil, jak si tvůrci s tímhle poradí a jestli z toho dokáží vytěžit zábavnou paralelu k první polovině filmu. Žel Bohu, šli na to úplně špatně a nejspíš se rozhodli konkurovat Spielbergovu blížícímu se serióznímu náhledu na prezidentův život. Protože vzletné proslovy, tragická rodinná úmrtí, těžká prezidentská rozhodnutí a hádky s manželkou tady ve výsledku působí ještě směšněji, než kosení upírů. Skutečně, na druhé polovině tohoto filmu by se dalo vyučovat, jak se dá ta nejsměšnější látka podat tím nejvážnějším způsobem a jak natočit dva filmy v jednom tak, aby se navzájem co nejvíce tloukly. A jak už jsem řekl, Benjamin Walker je příšerný a když začne mudrovat o tom, že všichni lidé jsou si rovni, modlil jsem se, aby přišel Daniel Day-Lewis, rozbil mu hubu a ujal se slova sám.
Trapný dojem v celé této části už pak nenapraví ani Bekmambetovova fixace na vlaky, protože finální akce jednoduše postrádá tu lehkost a tempo, které jsem od daného režiséra automaticky očekával. Zbyly jen tuny otravných zpomalovaček, ve kterých aby divák nějaké cool momentky hledal lupou, a místo guilty pleasure zůstává nesourodý mišmaš.
A je to skutečně škoda, protože film mohl bez problémů vyšplhat ze škatulky neinteresantní průplachová blbost do škatulky kultovní průplachová blbost s námětem za milion. Nebyl by to první ani poslední film, který překonal počáteční absolutní skepsi a ťukání si na čelo s tím, co si ten Hollywood ještě sakra nevymyslí (stačí vzpomenout na G. I. Joe). V téhle podobě jde zkrátka o nepovedenou báchorku se solidní akcí, která vyšumí tak rychle, že ani nestačíte být nějak výrazně zklamaní.
abe2.jpg
Moneyball - Kino

Sportovních filmů je habaděj a co si budeme povídat - nejde o ten nejpopulárnější žánr pod Sluncem. Samozřejmě se i zde najdou čestné výjimky, jako je mnou adorovaný Hokejový zázrak od Gavina O'Connora, Stoneovi kultovní Vítězové a poražení (které jsem bohužel neviděl) a samostatnou kapitolu představují boxerské filmy, které budou oscarové a populární asi vždy (momentálně je ohromně adorovaný Warrior, znovu od O'Connora, náhoda?). Jinak ovšem nemá tento žánr tu nejlepší pověst. Většinou jde o velmi patetické a vlastenecké snímky (čau Ameriko), vyprávějící o týmu outsiderů, kterého se ujme zkušený, často podceňovaný trenér, dá jim pár cenných lekcí a jeho hoši to v slzoproudném finále nakonec všem natřou. Prostoru pro originalitu tu moc nenajdete, když navíc film vypráví o něčem pro našince většinou tak neznámém a nepochopitelném jako baseball (případně americký fotbal), je u nás daný snímek odsouzen k neúspěchu. Což je škoda, protože právě promítaný Moneyball JE jiný. A stojí za pozornost.

A v čem přesně že se zrovna tento životopisný snímek o baseballu (no neříkejte, že vám to nenahání strach) odlišuje od těch ostatních? Co je na něm výjimečného? Především nejde jen o suchopárný životopis nějakého pálkaře, který se nezlomnou vůlí dostal až na vrchol. Příběh Moneyball vypráví o generálním manažerovi a bývalém „zázračném mladíkovi" Billy Beaneovi, který na vlastní kůži zažil zrádnost scoutského systému. Zástupci klubů přicházejí k mladým klukům, lanaří je do svého klubu, slibují jim bohatství a slávu, přesvědčují je o jejich výjimečnosti. Ale splnění snu zdaleka nepřichází vždy. Talentovaný mladík může ve velké lize zhasnout stejně rychle, jako do ní s velkou slávou přišel, nečeká jej žádné bohatství ani sláva a to byl přesně Billyho případ. Našel se jako generální manažer klubu Oakland A's, bojuje s nízkým rozpočtem a sní o tom, že by jednoho dne dokázal současný scoutský systém změnit. Když mu po úspěšné sezoně bohatší kluby rozkradou všechny jím vychované hvězdy, má toho dost. A jednoho dne potká člověka, který by mu mohl ke kýženým změnám dopomoci. Peter Brandt je matematický génius, kterému se zdá směšné, že majitelé bohatých klubů utrácejí za největší hvězdy miliony dolarů, když za milion můžou mít tři hráče, kteří jej v součtu statistik bez problémů nahradí. Je to odvážné, je to nové a Billy se to rozhodne risknout. Podporu mu nevyjadřuje skeptický trenér, média a už vůbec ne týmoví skauti, kteří tímto de facto přicházejí o práci a ze začátku vypadá nová strategie na pěkný propadák. S postupem sezony se ovšem tým propracovává tabulkou a překvapuje všechny nevěřící, aby pak proti všem předpokladům nedokázal sezonu dotáhnout do vítězného konce, ale znovu prohrál poslední zápas sezony. Revoluce ve sportu už ale začala…

To, co jsem napsal výše, by někdo mohl považovat za spoiler, ale vzhledem k tomu, že film je podle skutečné události, snad se za to na mě nebudete tolik zlobit. Právě zajímavost a relativní originalita námětu je jedním z důvodů, proč Moneyballu věnovat pozornost a také důvodem, proč do projektu šla herecká megastar typu Brada Pitta. Sportovní filmy v posledních letech velká jména nevábí, protože se od nich velké úspěchy neočekávají, Pitt ale téhle látce věřil, vydržel u ní i přes komplikace, které vývoj filmu provázely. Měnil se režisér, dlouho nebylo jisté, zda se film natočí, Pitt ale vytrval a zatraceně se mu to vyplatilo. Věděl totiž, že námět je silný, věřil skvělému scénáři, za nímž stál mimo jiné i tvůrce Social Network Aaron Sorkin a získal pro film kvalitního režiséra, tvůrce biografie Capote Bennetta Millera. Silný tvůrčí tým je základem pro kvalitní film, což se tady potvrzuje. Podobnost se Social Network přitom netkví pouze v osobě scénáristy. I Moneyball vypráví o loserovi, který chtěl světu dokázat, že jej podceňuje a změnit svět baseballu/internetu jednou provždy, což se mu nakonec podařilo, i když se to nepovedlo bez komplikací a ztrát. Beane je zkrátka odrostlejší verzí Marka Zuckerberga, moudřejší, ale stejně asociální a zatvrzelý.

A Pitt si jeho roli užívá skutečně vrchovatou mírou v asi nejoscarovější herecké příležitosti v životě. Zvládl Billyho obdařit přesně tou dávkou nejistoty, ale i víry v sebe sama a v to, co chce dokázat. Stvořil tak portrét člověka, který neví, zda se řídit logikou či emocemi, propadá výbuchům vzteku, je trochu osamělý, ale zároveň je skvělým otcem, upřednostňuje své pohodlí před pohodlím ostatních (což odráží jeho zásada nesetkávat se s hráči, aby bylo snadnější je vyhodit), ale zároveň jeho motivace chápeme a nikdy jej neodsuzujeme. Zkrátka sympaťák, ovšem ne klasicky americký. Moneyball není primárně o něm, ale on je jeho nejdůležitější součástí. Nespočet záběrů na Billyho jedoucího v autě je metaforou nejen jeho spěchajícího života, ale i filmu samotného, stejně tak nekýčovitě dojemný závěr s dceřinou písní, který nežebrá o divákovi emoce, ale nenápadně je v něm vyvolává. Skvělá chemie pak panuje mezi Pittem a Jonahem Hillem, který je tak trochu karikaturou světa fešáckých sportovců a kolotoče peněz. Nehodí se do něj, ale pomocí svých statistik jej dokáže nenávratně ovlivnit. Ostatní herci pak jen dotvářejí mozaiku komplexního baseballového světa, který se neodehrává ani tak na hřišti, jako spíše v šatnách, kancelářích nebo posilovnách. Samotné záběry zápasů (mnohdy velmi působivě barevně potemnělé a soustředící se pouze na hráče - důkaz fenomenální kameramanské práce) jsou přítomny jen pro zdůraznění důležitosti momentu, jako vrchol dlouho budované scény, což funguje na podtrženou jedničku. Nejvíce pak fascinuje, jakým způsobem dokázali Sorkin a Miller stvořit film o baseballu, který se skládá z profesních faktů, z narážek na historii sportu, ze spousty dat, kterými se sportu neznalí budou stěží brodit, ale přitom dokáže vcucnout i baseballového laika mého typu, nezavalit jej pravidly, kterým nerozumí a přitom jej ve stručnosti seznámit se sportem samotným. Ano, američtí baseballoví fanatici si film pravděpodobně pořád užijí více než my tady, ale stejně je škoda, že jsme na filmu v kině byli TŘI. Čekal jsem, že alespoň Pittovo jméno na plakátu přitáhne lidi do kina.

Moneyball je zkrátka prvotřídní sportovní film, který nastavuje ostatním laťku, jak by to asi mělo vypadat. O absolutorium jej ovšem připravuje pár nedostatků. Nejde ani tak o chladnou odtažitost, podobnou opět již zmiňovanému Social Network, protože o to krásnější je, když na konci prosvitnou krásné paprsky emocí. Spíše mám na mysli těch 133 minut, kterými se snímek pyšní a které způsobují, že prostřední část filmu nemá kýžené tempo, občas se zasekává a je zde cítit, že razantnější střih a zkrácení na dvě hodiny by filmu pomohlo. Zamrzí i nečekaně rychlý konec sezony. Minuta záběrů neúspěšného posledního zápasu, jeden kritický proslov a konec. Závěrečný zápas měl být dojemnější, vyhrocenější, tady by se hodilo, aby tvůrci konečně poskytli pořádný pohled na samotnou hru. Jako vrchol filmu by to bylo parádní, lepší než náhlý úsek a přeskočení na posezónní část.

Jinak ovšem, klobouk dolů před všemi zúčastněnými. Dokázali, že opravdu zajímavé sportovní filmy mají právo na větší rozpočty, slavná herecká jména a kvalitní tvůrčí týmy. Protože pokud se povedou, mají zatracenou sílu a nezpochybnitelné oscarové šance (kamera a Pitt, to jsou největší želízka v ohni). Moneyball je řemeslně skvostným vítězstvím pečlivého vypravěčství, dialogově vybroušeným snímkem, který nepostrádá divácky vděčné momenty a přitom zůstává příjemně nepodbízivým. Zkrátka výborná práce.

Válka Bohů - Kino
Více než u jakéhokoliv jiného filmu, který měl letos premiéru v českých kinech záleží u Války Bohů na osobním vkusu a preferencích každého diváka. Protože nový film hojně diskutovaného indického režiséra Tarsema Singha se liší ode všeho, co bylo v posledních letech v kinech k vidění. Mnozí nesmyslně tvrdí, že jde o napodobitele Třístovky. Někdo tvrdí něco o vizuální onanii bez příběhu. Další se diváky snaží přesvědčit, že se film snaží svést na úspěchu Souboje titánů. Všechna tyto tvrzení jsou dle mého názoru nesmyslná. Jako tedy Válka Bohů vlastně je?
Především je filmem, který je stvořený pro velké plátno. Jen filmy jako je tento jej dokáží skutečně rozzářit a jen na něm můžou skutečně vyniknout. Film může mnoha lidem připadat směšný svou přehnaně vypilovanou estetikou, svými chrabrými hrdiny a povznesením nad nějakou logikou. Moderní, cynický člověk, který se blíže nezajímá o antickou mytologii, nic mu neříká poetika zašlých báji a mýtů, hrdinské činy, které jsou věčné, ti se můžou smát. Ale já doufám, že jsou i lidé, kteří porozumí, stejně jako já, Singhovu záměru tuhle poetiku oživit, dát jí něco z moderní kinematografie, oživit bájné hrdiny a Bohy. Kýčovité, přešlechtěné záběry pak filmu vdechují onu zašlou velkolepost, která je mnohem hlubší a zdaleka neútočí jen na první signální, jak si mnozí mohou myslet. 300: Bitva u Thermopyl byla primitivní akční řežba, strašlivě zábavná a vizuálně vypilovaná, to ano, ale hezké obrázky v ní byly pouze hezkými obrázky, šlo především o machistickou oslavu síly. Válka Bohů vítězí také silou vyprávění, která vyplývá nejen ze slov, ale i z obrazů. Symbolika, práce s kontrasty, kostýmy a dekorace, to jsou prostředky, jejichž důležitost si mnoho filmařů stále neuvědomuje. A přece je to hlavně vyprávění skrze obrazy a práce s nimi, co činí filmové médium specifické a dokáže jej skutečně prozářit.
Příběh samotný je, řekněme klasický. Král Hyperion (skvostně démonický, přitom ovšem charismatický Mickey Rourke) chce svrhnout Bohy, které viní ze smrti své rodiny. Má tisíce následovníků a hledá bájnou zbraň, Epirijský luk, se kterým bude moci osvobodit Titány, kteří Bohy přemohou. Hledá proto věštkyni, která jej jako jediná může za lukem dovést. Do toho přichází vesničan Theseus, mladík, kterého od malička, aniž by o tom věděl, cvičil a ovlivňoval sám Zeus v naději, že až nadejde čas, Theseus naplní svůj osud a zastaví Hyperiona. O to větší má pak mladík motivaci, když mu král přímo před očima zabije milovanou matku.
Zeus všemu přihlíží se zármutkem, ale ví, že dokud nebudou osvobozeni Titáni, nemohou Bohové do osudu lidí ve své skutečné podobě nijak zasáhnout. Singh se svou ohromující obrazotvorností stvořil úžasný svět, ať už jde o hrůzu nahánějící základny Hyperiona, pustou krajinu, po které hrdinové putují nebo samotná nebesa, mnohem vznešenější, stylovější a nápaditější než v Souboji titánů. A Luke Evans jako Zeus, velké překvapení, působí majestátně a autoritativně, vskutku božsky. Škoda, že ostatní nedostali více prostoru (nádherná Isabel Lucas zvláště).
Ve výsledku je Válka Bohů film, jaký jsem vždy toužil vidět. Obrazově nádherný a opulentní hrdinský epos, ve kterém se nešetří patosem a nadpozemsky úžasnými scénami a scenériemi (viz. vězení Titánů). Takhle nějak klidně mohla dopadnout Trója, kdyby měl Petersen opravdu koule a nevyškrtal by veškeré nadpozemské prvky. Takže jsme na ten pravý antický epos naší doby museli ještě sedm let počkat, ale to čekání, tedy alespoň pro mě, rozhodně stálo za to. A škarohlídi, kterým se film nepozdává, by se měli zamyslet, co vlastně čekali a jestli nejsou zklamáni především proto, že jim Tarsem nenaservíroval jen akční řežbu, ale především hrdinskou báji, jejíž krása tkví nejen v obrazech. To je totiž mnohem víc.

Zrození planety opic

Planeta opic je pravděpodobně nesmrtelné téma, které se nakonec znovu oživí, i kdyby několik let před tím dostalo sebekrutější ránu. Tuhle značku nezničilo ani několik průseroidních pokračování v 70. letech, filmy typu Válka o Planetu opic sice stihly dostatečně pošramotit jméno původnímu nestárnoucímu filmu, ale stejně značku nepohřbily. O to se poté se vší vervou pokusil jinak výborný režisér Tim Burton, jehož pokus o jiný pohled na téže téma skončil naprostým fiaskem a pro mě bude tento trapný omyl snad navždy nejhorším filmem v Burtonově kariéře. Člověk by si řekl, že po tomto průšvihu už se nikdo o oživení inteligentních primátů nebude pokoušet. Jsme ovšem v Hollywoodu, kde zoufale vrcholí krize námětů, takže se remakuje i Vinnetou nebo Hříšný tanec. V této bláznivé době není zase takovým šokem, že tady máme další Planetu opic. Tentokrát to ovšem tvůrci vzali odspodu a naservírovali nám rovnou začátek celého příběhu.
Zrození planety opic je projekt, jemuž jsem se zpočátku absolutně zdráhal uvěřit. Proboha, koho bude v létě, které je přeplněno předraženými komiksovkami, zajímat smutně se tvářící opičák a jeho revolta proti lidem? Člověk míní, filmaři mění, takže opice nejenže lidi zaujaly, ale rovnou se staly jedním z největších úspěchů léta. Rozpočet nebyl enormní, tržby příjemně překvapily a kritické názory byly téměř jednomyslně kladné. Hotový černý kůň léta. Co si o něm myslím já?
Inu, je to hodně netypický film. Do typického blockbusteru má stejně daleko, jako třetí Transformers k hereckým Oscarům, ale zároveň je to asi trikově nejvytříbenější práce roku. A po X-menech asi nejlepší letošní letní film. Opice působí na plátně neskutečně životně, Caesar je od začátku sympatičtější než veškeré lidské osazenstvo příběhu, takže není divu, že dokáže vykřesat emoce i z obyčejného pohledu na diváky. A že člověk ve finále fandí právě jemu, je pouze nevyhnutelným důsledkem.
Nemá moc cenu rozpitvávat scénáristické nedostatky, stačí si připomenout, že celý příběh je jeden velký scénáristický fail, takže na nějaké logické trhliny se zde vážně nehraje. Obdivuji tvůrce, že z podobné látky dokázali vykřesat v rámci možností chytrou podívanou, která v úvodní více jak hodině nevytasí žádnou efektní akci, ale soustředí se jen na Caesarův život, dospívání a postupné uvědomění si, že lidé si nezaslouží ono neotřesitelné postavení jediných pánů této planety. Ne, opice jsou jim důstojným soupeřem na evolučním žebříčku. Debutující režisér Rupert Wyatt pracuje s příběhem až překvapivě zručně, napjatou atmosféru brilantně graduje až do okamžiku, kdy zazní jedna stará známá hláška a nevyhnutelně i první vzdorné slovo z úst skutečného hlavního hrdiny filmu. Lidští hrdinové jsou nepodstatní, jakkoliv je dobře hrají osvědčení herci. Tohle je další film Andyho Serkise a trikových mistrů ze společnosti WETA. Když se film na konci konečně rozjede a začne získávat epičtější a dynamičtější look, je z toho dost možná nejlepší akční scéna roku. Řežba na mostě je dokonale přehledná, narvaná emocemi, pečlivě vygradovaná a trikově vytříbená. Navíc ani tady neopouští škatulku inteligentní podívané, není to podáváno jako obyčejná tupá řežba, ale jako nevyhnutelná konfrontace, ke které celý film organicky směřoval. Samotný závěr je možná maličko neuspokojivý, ale po dlouhé době jsem měl zase pocit, že tady skutečně JE potenciál pro smysluplné a zajímavé pokračování a mohla by se zrodit úspěšná filmová série. Každopádně bych dvojku opic bral více než zbytečnou čtyřku Transformers nebo pětku Pirátů z Karibiku.
Nemůžu říct, že bych byl ze Zrození planety opic jednostranně nadšený. Ten film není zdaleka dokonalý, má svá slabá místa, občas je trochu moc statický a klidně by si zasloužil velkorysejší stopáž. Ale to jsou jen drobné vady na kráse filmu, který navzdory předsudkům a nedůvěře ze všech stran dokázal překvapit celou filmovou veřejnost a stát se jedním z těch letošních filmů, které by žádný filmový fanoušek neměl minout. Funguje zároveň jako pocta původnímu filmu (těch hezkých narážek tady je víc) i jako úspěšný start další filmové série o tom, jak opice vytlačily lidi z čela evolučního žebříčku. A taky dokáže diváka nepěkně hryznout do svědomí a poukázat na fakt, že sebestřednost lidstva ho může opravdu jednou přivést na pokraj zkázy. Doporučení je jasné: Zajděte si na to. Zásadnější film už asi etos v kinech nebude, leda by Spielberg se svým Tintinem zabodoval jako za svých nejlepších let.
zrozeni-planety-opic_98bf83_profile.jpg
Captain America: První Avenger
Ještě před pěti lety bylo naprosto nemyslitelné, že by se někomu mohlo podařit ve filmovém byznysu stvořit to, co na komiksovém poli funguje už několik desetiletí. Tedy propojený a fungující svět, ve kterém by si ze zdi na zeď skákající Spider-Man mohl za letu pokecat hořícím Humanem Torchem z Fantastic Four. Nebo že by si Wolverine dával v jednom filmu držkovanou s Hulkem. Tohle se samozřejmě nepovedlo doteď, všechny zmíněné hrdiny totiž vlastní někdo jiný a je jasné, že Foxové se se Sony nikdy bratříčkovat nebudou. Ale komiksový gigant Marvel si řekl, že práva na pár zásadních hrdinů pořád drží ve svých rukou a kdyby se do toho s vervou pustili, mohli by s jejich pomocí ovládnout i filmovou branži. První vlaštovkou k tomuto kroku byl Iron Man, který přišel před třemi lety, ovládnul pokladny světových kin a navíc vnesl mezi komiksové adaptace velkou dávku svěžího vzduchu. Následující Hulk a pokračování železňáka sice už tolik kvality neměli, ale vydělali dost peněz a Marvelu bylo jasné, že tudy cesta vede.
Rok 2011 byl pro ně naprosto zásadní. Rozhodli se totiž, že pošlou do kin hned dva velmi riskantní originy ne úplně typických hrdinů, kteří jsou ale nezbytní pro budoucí tým Avengers. Risk s Thorem, severským Bohem vyhoštěným na planetu Zemi, stoprocentně vyšel, film vydělal skoro 450 milionů celosvětově, navíc to byla velmi příjemná oddychovka, která decentně, ale funkčně propojovala celé marvelovské univerzum. A jak dopadl hrdina nejproblematičtější a zároveň potenciálně nejdůležitější, Kapitán Amerika?
Tento přesvědčený americký patriot, který se díky vynálezu jistého německého přeběhlíka proměnil z mláceného vyžlete v bezmála nadčlověka, je figurkou, která mohla hodně lehce sklouznout k až parodickým rozměrům. Kdo by se chtěl dívat na legračně nastrojeného šaška, který hází štítem a bojuje proti nacistům a záporákovi s podivně načervenalou pokožkou? Marvel na to šel opatrně. Angažoval na post režiséra rutinéra Joea Johnstona, u kterého byla alespoň jistota, že film nebude po řemeslné stránce propadákem, do hlavní role obsadili přiměřeně známého Chrise Evanse, který si pořádně zamakal v posilovně, a obklopili prověřenými a dobrými hereckými stálicemi, jako jsou Tommy Lee Jones, Hugo Weaving nebo Stanley Tucci. Výsledek se mohl zhoupnout třemi směry. Buď to mohla být směšná propagandistická blbost, sžíravá satira americké vlády a armády nebo nezávadná a zábavná popkornovka. Hádejte, kterou cestou se Marvel vydal.
Kapitán nedosahuje Thorových kvalit, na to nemá dost osobitého režiséra a zajímavého hrdinu. Ale je to skrz na skrz poctivý blockbuster, který se z dlouhé řady jemu podobných vymyká díky zajímavé retro stylizaci a do značné míry odvážným žánrovým mixem. V tomhle filmu se mísí akční trhák, válečný film, komedie a dobrodružná šestáková zábava ve stylu Indiany Jonese. Hlavní padouch má megalomanský plán na ovládnutí světa, futuristická vzdušná plavidla a stovky fanatických posluhovačů, nechybí honička na motorce ála Poslední křížová výprava ani eskapády s vojenským výcvikem. Je toho tady hodně, občas to působí trochu (trochu hodně) přeplácaně, ale na druhou stranu se člověk nestihne nudit. Skutečnou ozdobou celého filmu je pak Hayley Atwell, která je pravý opakem klasického objektu zájmu hlavního (super)hrdiny. Není to žádná dáma v nesnázích, ale rázná dívka, která se o sebe umí postarat a hlavního hrdinu zachrání vícekrát než on ji. Navíc jí to zatraceně sekne, ať už ve vojenské uniformě nebo v až nepřístojně sexy červených šatech.
Největší problém filmu pro mě tkví v hlavním hrdinovi. Steve Rogers je pro mě naprosto nezajímavý charakter. Nejde jen o to, že je naprosto černobíle kladný, díky čemuž bude vedle playboyského Tonyho Starka nebo lehce namachrovaného Thora působit až nepříjemně skautíkovsky. Problém je, že jeho osobnost se už nemá kam vyvíjet a další filmy jen s ním by mě asi nechaly chladným. Pokud by samozřejmě nestavěly na jeho seznamování se se světem o sedmdesát let modernějším, než na jaký je zvyklý. Prostě komiksový Krokodýl Dundee. Ale to je něco, na čem budou muset zapracovat už Avengers, takže nevím nevím co s Kapitánem dál. Zasazení hrdiny do prostředí občas navíc znatelně hapruje, Kapitán působí v interakci s ostatními hodně nepřirozeně, což by mohl být do budoucna výrazný problém. Film navíc v našich končinách až neskutečně pohřbívá český dabing, namluvení Němců není vtipné, ale trapné, párkrát jsem měl pocit, že si ze mě někdo dělá prdel. Osobně se těším na titulkovanou verzi, která by mohla dojem z filmu ještě výrazně zlepšit.
Celkově je ale Captain America naprosto přijatelnou popkornovkou, která je zábavná, napínavá, slušně natočená i zahraná. Není ničím výrazně objevná, nepřináší do žánru nic nového a má své mouchy, ale vzhledem k tomu, jakým průserem klidně mohla skončit, bychom měli být vděční za nadprůrměrný výsledek. Fajn retro, které stylem překvapivě doobře zapadá k ostatním marvelovkám.

Hanna - kino

Hanna je typem filmu, o kterém se zatraceně těžko píše. Něco takového je prostě potřeba vidět a udělat si na to vlastní názor, jakýkoliv pokus o objektivní pohled nemá šanci na úspěch. Tohle vám buď sedne nebo ne. Je to rozhodně ten nejšílenější film, jaký jsem letos v kinech viděl. Už jen děj, který nám představuje 14-tiletou dívku Hannu, která byla svým otcem docela drsně vychovávána kdesi v lese za polárním kruhem, je dost netradiční. Výchova to totiž rozhodně nebyla klasická a lov na jeleny byl jen špičkou ledovce. Hanna byla vychována jako mašina na zabíjení, která, až přijde čas, pomstí smrt své matky, kterou způsobila rusovlasá agentka jménem Marissa Wiegler.
Vraždící čtrnáctileté dívky se, uznejme, v kinematografii moc nemusí, už vůbec pak ne v Hollywoodu. Je mi proto záhadou, jak se scénář k filmu dostal k Wrightovi a jak jej pak on dokázal protlačit až do kin. Každopádně natočil formou strašně agresivní snímek, ve kterém se mísí brilantně nasnímaná akce, vizuálně přešlechtěné obrazy a intimní, až artové scény s rodinkou, ke které se Hanna v průběhu filmu připojí. Do toho všeho burácí skvělá elektronická hudba a dohromady to vytváří nepopsatelný audiovizuální bordel, který nemá daleko k filmovému tripu. Wright se navíc opět nevzdal svého trademarku, tedy dlouhých bezestřihových scén, které tady mají neskutečné grády a dokazují, že z technického hlediska se filmu nedá nic moc vytýkat. Díky všem podobným režijním vychytávkám člověk po čase přestane řešit i chatrnou dějovou skladbu a časté těžce WTF okamžiky, které vyvažují skutečně brilantní sekvence, které málem zvedají diváka ze sedačky.
Mladičká Saoirse Ronan zraje s každým filmem a buduje si opravdu pevné základy pro budoucí velkou kariéry. Tady už musela celý film doslova utáhnout na svých bedrech a jasně dokázala, že jí nedělá problémy zvládnout i ty emocionálně nejvypjatější scény, ve kterých by dokázala trumfnout i mnohem starší a zkušenější herečky. Hodně mě ale překvapil i Eric Bana, který sice neměl moc prostoru, ale i tak dokázal dát své postavě hloubku a po delší době zase předvedl skutečně působivý herecký výkon. Cate Blanchette je herecká jistota a její Marissa je dokonalá chladná svině, ze které chvílemi opravdu mrazí. Ansábl postav je vůbec opravdu bohatý a je hodně překvapující, že vyloženě kladnou tady nenajdete. Všechno jsou to v podstatě buď sebestřední podivíni, úchyláci nebo vyložení hajzlové, mezi kterými se pohybuje nevinná holka, která nemá ani potuchy jak svět funguje a přitom je do něj z vlastního rozhodnutí vhozena a musí si úplně sama poradit.
Nepochybuji o tom, že Hanna rozdělí publikum na dva nesmiřitelné tábory. Jedni ji budou chválit za její jinakost a bezvadnou formu, druzí ji budou nenávidět a tvrdit, že jde o formální exhibici bez hlubšího smyslu, navíc s bídnou a v mnoha směrech nefungující zápletkou. A obě strany samozřejmě mají do jisté míry pravdu. Hanna je v mnoha směrech fascinující film, který trochu doplácí na svou přešlechtěnost a je tak formálně dokonalý, až působí chladně a divácky nepřístupně. Zároveň je ale skutečně zajímavý a v letošním létě, které je plné trikově nabušených komiksových adaptací, velkofilmů a blockbusterů představuje osvěžující ostrůvek řemeslně brilantní filmařiny, která má své mouchy, ale podobně nemainstreamový film by si zasloužila každá letní sezona. Proto se sám řadím do táboru fanoušků s tím, že druhé zhlédnutí, které považuji za nutnost, může leccos změnit. Rozhodně se na něj ale těším.

Transformers 3 - kino

Je naprosto nezpochybnitelné, že třetí díl Transformers byl jednou z nejočekávanějších premiér tohoto léta a taky jeden z vůbec nejsledovanějších blockbusterů. Nejen proto, že je to zavedená značka a chodí se na ni už skoro automaticky. To se dá říct o čtvrtých Pirátech z Karibiku taky a ti přitom nebyli ani z poloviny tak vyhlížení jako Bayovi plecháči. Šlo především o to, že všichni filmoví fandové čekali, jak se Michael Bay postaví k faktu, že druhý díl se nepovedl a teď musel skládat reparát. Jestli se mu povedl nebo ne, na tom se rád rozepíšu na následujících řádcích.
Když bych se dnes, asi podesáté a čtyři roky od premiéry, podíval na první díl Transformers, pořád bych se u nich bavil stejně dobře jako tehdy v kině, ne-li líp. Ten film stihl zkultovnět strašně rychle a nutno říct, že naprosto zaslouženě. Dal by se na něm totiž vyučovat způsob, jakým by se měly točit nezávazné popkornové blockbustery, které si nekladou za cíl nic jiného, než pobavit diváka. V tomto ohledu prostě Transformers nemají konkurenci. Bayův režijní styl na ně seděl naprosto dokonale a režisér si po těžce nepovedeném Ostrově napravil pověst. Roboti si jej ale pak svým způsobem zotročili. Vydělali totiž nehorázné peníze a Bay tak byl v podstatě "donucen" natočit pokračování. Jak už jsem říkal, to se prostě nepovedlo, byla to typicky přeplácaná dvojka, ve které je sice opravdu všeho víc, ale díky přetažené stopáži a přehnaným ambicím o vytvoření nějaké mytologie je po většinu času nudná nebo dokonce směšná. A to, bohužel, do značné míry platí i o tolik očekávaném třetím dílu. Rozdíl je jen v míře zklamání, která byla, alespoň u mě, po nepovedené dvojce přeci jen menší.
Všechno přitom nasvědčovalo tomu, že tohle vyjde. Sám Bay sliboval návrat ke kořenům jedničky, tedy ke klasické rodinné zábavě, menší počet robotů a hlavně umírnění svých megalomanských choutek. Trailery vesměs potvrzovaly jeho slova, navíc diváky připravovala na skutečnou mezigalaktickou válku v až apokalypticky poničených ulicích Chicaga. A sám začátek filmu působí hodně nadějně, celé to vysvětlování, proč vlastně se Američané i Rusové tolik snažili dostat se v 60. letech na Měsíc, je správně atmosférické a dráždí divákova očekávání. Když se pak plynule přejde na "kalhotkovou etudu" Rosie Huntington-Whiteley, měl jsem pocit, že se ten návrat do starých kolejí Míšovi fakt povedl. Právě na osobě této náhradnice Megan Fox by se ale dal perfektně demonstrovat celý problém filmu. Dokud se kamera kochá jejími křivkami od krku dolů, je to opravdu pohled pro bohy. Ale jak se začne zabírat i obličej, nadšení mizí. Celý průběh filmu se snaží divákovi namluvit, že sleduje skutečně epické završení série, ale přitom se nevytasí s ničím, co by diváka skutečně posadilo na prdel a donutilo nevěřícně zírat na plátno. Což jsou věci, které vzhledem k nabušené konkurenci potřebuje každý blockbuster.
Do značné míry je to prostě tím, že pro Baye se tahle série stala obyčejnou zakázkou a na celém filmu je vidět, že jej točil hlavně s cílem, aby to měl konečně za sebou a mohl se věnovat něčemu novému. A přestože  akce, kterou točí otrávený Bay, je pořád lepší než ve spoustě jiných velkofilmů, není v ní ani kapka emocí a navzdory velkému počtu skutečně eye-candy momentů (srážka a následná transformace je prostě bomba!) v podstatě ničím nezaujme. Den po návštěvě kina si ze závěrečné, víc jak půlhodinové závěrečné řežby pamatuju v podstatě jen ten padající mrakodrap.
Navíc jsou akční a dialogové momenty ve filmu příšerně nevyvážené. Za úvodní hodinu se nic podstatného nestane, jen sledujeme jako vždy vyjukaného Shiu jak pobíhá od jedné zbytečné figurky ke druhé (John Malkovich má náběh na nejzbytečněji obsazenou hvězdu tohoto roku) a snaží se přitom působit v rámci možností komicky. Což se mu docela daří a mě samotného překvapuje, že právě onen začátek mě bavil víc než závěrečné akční peklo. To pro primárně akční film není nejlepší vizitka. Další problém filmu je v tom, že tvůrci se evidentně nechtěli vzdát pokusu o vytvoření nějaké robotí mytologie. Ale neuvědomili si, že celý koncept souboe Autobotů a Deceptikonů se vyčerpal někde na začátku druhého dílu a od té chvíle bude prakticky všechno už jen vaření z vody. Další díly se na tohle zkrátka budou roubovat těžko a pokud se o to někdo pokusí, rozdíly mezi jednotlivými díly se už budou hledat sakra těžko. Už teď mi dvojka a trojka dohromady splývají v jeden nesourodý mišmaš a nejsem si jistý, které scény patří kam.
Transformers 3 ale hlavně selhávají jako završení trilogie. Nejde jen o to, že se nepodařilo dodat filmu emoce a že větší náznak osudovosti byl snad i ve Světové invazi. Film totiž jako nějaké završení vůbec nepůsobí. Má prakticky totožnou výstavbu jako dvojka, tedy povinný dialogový úvod, nějaká ta menší akcička, nadechnutí se před finále a potom závěrečná megaakční půlhodinka. A znovu žádný skutečně uspokojivý konec, jen pár pohledů do kamery od hlavních hrdinů, Optimův monolog a najednou nám na plátno naskočí Directed by Michael Bay a můžeme jít vesele domů. Takhle si konec velké série opravdu nepředstavuju.
Celý tento film prostě působí jako uspěchaný produkt studia, které se chtělo logicky napakovat na sérii, dokud je populární a úplně přitom zazdila výtečný první díl i režijní osobnost Michaela Baye. Pod dojmy této robotí nadílky ještě víc oceňuji bezelstnou zábavnost čtvrtých Pirátů z Karibiku, kteří také neoplývají originalitou a invencí, ale paradoxně díky tomu, že působí komorněji a umírněněji na mi připadají nesrovnatelně sympatičtější. Myslím si, že další díly této pomalu ale jistě rezavějící série, pokud se jich neujme nějaká opravdu silná režijní osobnost (které by na to ale byla škoda), nechám s klidem ujít. Další dávku megalomanské akce bez duše už nemám zapotřebí.
Než abyste chodili na celý film a nechali trpět svoje nebohé sedací svaly, mrkněte se na tenhle spot. Je krátký, úderný a je v něm většina nejefektnějších záběrů.

RED

Retired Extremely Dangerous.Už tento název jasně slibuje,o čem celý film podle nepříliš známé komiksové předlohy bude.Partička důchodců,kteří kdysi patřili k nejlepším tajným agentům (nejen) v USA je na odpočinku.Někdo si to užívá,někdo se nudí,ale u všech to svorně vypadá na klidné stáří.Dokud se tedy CIA nerozhodne,že jsou pro ně nepohodlní a je potřeba je odstranit.To ale nebyl ten nejlepší nápad,jak pozná komando,které zaklepe na dveře Bruci Willisovi.Ten si to ručně vyřídí s prvními dvěma návštěvníky a třemi dobře mířenými ranami pošle na věčnost zbytek.Teď ještě dát do hromady starou bandu a zjistit,o co tady sakra jde. Základní zápletka nepřekypuje originalitou,ale zajímavé je na ni právě to,že do hlavních rolí staví onu starší generaci.Bruci Willisovi člověk pořád bez problémů uvěří,že dokáže seřezat partu agentů,ale Helen Mirren za kulometem,Johna Malkoviche s granátometem a fackujícího Morgana Freemana...to jsem si ani po výborném traileru nedokázal v celovečeráku dost dobře představit. Není ale velkým překvapením,že to funguje.Nejen proto,že všichni výše zmínění jsou bezpochyby výborní herci (zvlášť Malkovich válí),ale hlavně díky tomu,že té akce ve filmu zase tolik nenajdeme a většina filmu se odehrává ve slovních přestřelkách mezi postavami.Nemůžu tak úplně souhlasit s názory,že RED je nudný film.Ano,občas se některé scény trošku vlečou,tak v polovině stopáže se nic skutečně podstatného neděje a těch vtipných hlášek zase tolik není,ale díky hercům,zručné Schwentkeho režii a výtečně navozené nostalgické atmosféře film slušně funguje i v pomalejších pasážích. Problém spíš vidím v onom nedostatku akce.Netrval bych na ní,kdyby ty krátké fragmenty,které ve filmu jsou,nebyly tak lahodné.Ať už jde o Brucíkovo cool vystoupení z auta (nejvíce eye candy moment loňského roku) nebo skvělou kontaktní bitku s neméně skvělým Karlem Urbanem,jsou to vesměs velmi dobře natočené momenty,které ale skončí mnohem dřív,než dostanou možnost diváka pohltit.Jsou to spíš náznaky,skutečná akční scéna se ale nerozběhne,i závěr se odbude několika výstřely. RED velmi dobře funguje jako komediálně-akční oddychovka,která sice plně neuspokojí ani v jedné své rovině,ale zato poskytne obstojně zábavný mišmaš,který jen těžko může někoho naštvat nebo zklamat.Trochu promarněná příležitost to možná je,přeci jen námět měl až kultovní potenciál,podařilo se sehnat výborný herecký tým a z těchto ingrediencí se určitě dalo ukuchtit něco víc než lehký nadprůměr.Pořád má ale Bruce v nejlepší roli za poslední roky,takže ten film si šanci určitě zaslouží.A já se těším,až Robert Schwentke konečně dostane námět,který by svou kvalitou odpovídal jeho režijnímu potenciálu.Ten chlapík nás může v budoucnu ještě hodně překvapit.
Red-Movie.jpg
Paul - kino
Není třeba si cokoliv nalhávat,s americkými komediemi to jde od desíti k pěti.Naprostá většina zástupců tohoto žánru se potácí v rovině průměru až podprůměru,recyklují se stále ty samé "vtipy" a člověk má při jejich sledování neodbytný pocit trapnosti a lítosti nad jejich tvůrci.Ovšem ty britské,to je jiný kafe.Suchý humor,vkusné hlášky a sympaticky potrhlé postavy,to jsou základní znaky,které jsou většinou zárukou minimálně slušné zábavy.A jakmile se do ní dostane dvojka Simon Pegg - Nick Frost,je to prakticky sázka na jistotu.Jejich novinku Paul jsem asi před třemi hodinami zhlédnul v kině.Jak se povedla? Film vypráví o dvojici těch nejgeekovitějších geeků,jací kdy pobíhali na téhle planetě.Jmenují se Graeme Willy (Pegg) a Clive Gollings (Frost),přečetli snad všechny úchylné i neúchylné komiksy,které kdy byly vydány a právě se octnuli v Americe na svém vysněném Comic Conu.Tím ale jejich dobrodružství teprve začíná,protože mají ještě další sen.Podívat se do proslulé Oblasti 51 a omrknout,jestli se tam vážně nepotulují nějací mimozemšťané. Jaké je pak jejich překvapení,když na ně z jednoho keře vykoukne malý,ale hodně výřečný návštěvník jménem Paul.Pokuřuje cigaretku,která "zabila Dylana",mluví jako pražští dlaždiči a jen tak mimochodem se chce dostat domů.Což se ovšem ani trochu nelíbí Velké šéfce (její obsazení potěší každého správného sci-fi fandu),která by se ráda dostala do Paulova mozku a zjistila,jak dělá všechny ty fajn triky (zneviditelnění při zadržení dechu je to nejmenší).Proto vysílá po jeho stopě mimořádně drsného agenta a dva neschopné nováčky,kteří vůbec netuší,co se děje a po kom to vlastně jdou.Když se k tomu přidá ještě jednooká křesťanka a její fanatický taťka,je jasné,že před sebou máme velmi zábavnou partičku.I když... Film má dobré tempo,jede si ve své solidně zábavné rovině a je relativně dost pestrý na to,aby nestihl nudit.Ale zároveň jeho námět prostě nemá natolik nosný potenciál,aby zvládnul utáhnout hodinu a tři čtvrtě dlouhý film.Takže sledujeme epizodky z jedné cesty po krásách Nevady,kdy ústřední trojka (postupně rozrostlá na čtyřku) vymýšlí nové a nové způsoby,jak uniknout agentům a přitom se vpostatě nic pořádného neděje.Tři hodinky po zhlédnutí si vybavuju jen málo skutečně vtipných scén,z nichž aspoň polovina navíc stojí hlavně na různých odkazech a citacích ("Get away from her you bitch!" ale pobavilo náramně).Spíš jsem se celou dobu tak rozpačitě usmíval nad scénkami,které chtěly být vtipné,ale jsou spíš bezradné.Nikdy jsem se necítil vyloženě trapně,na to jsou Pegg s Frostem příliš zábavní sami o sobě,ale to je prostě po dvojici geniálních parodií Soumrak mrtvých a Jednotka příliš rychlého nasazení málo. Asi to bude v tom,že Greg Mottola není Edgar Wright,nemá jeho geniální cit pro timing gagů,pro vedení herců a gradování sebemenšího fórku.Čekal jsem,že právě Paul bude v letošní filmové sezoně tou velkou geekovskou radostí,jakou nám loni poskytl právě Wrightův Scott Pilgrim nebo pecka jménem Kick-ass.Ale to geekovské peklo,které pravděpodobně probíhalo při natáčení (klingonština byl geniální zápich!) se nepovedlo v dostatečné míře převést na plátno.A jedna diskuze o souloži s Ewokem všechno nevynahradí. Paul je jako celek příjemně decentní zábavou,která podle mě nemá šanci nikoho urazit a rozhodně ji nejde označit za vyložený nezdar.Ústřední dvojka pořád dokáže pobavit a samotný Paul s hlasem Setha Rogena aspiruje na titul Sympaťák roku.Ale tenhle kousek prostě není vůbec ničím výjimečným,což člověka při pohledu na obsazení a dobrý námět přeci jen trochu zamrzí.Prostě mám pocit,že tohle mělo na víc než na průměr.
Město
Ať má člověk Bena Afflecka v oblibě či nikoliv, jedno se tomu chlapíkovi musí přiznat - umí zatraceně dobře režírovat! To každý soudný člověk musel uznat už po brilantním Gone Baby Gone,teď Affleck přichází s dalším filmem, mnohem ambicióznějším a rozmáchlejším.

Boston je město známé pro svůj hokejový či baseballový tým, parlament a kriminalitu.S tím je dobře obeznámen Doug MacRay (Affleck) a jeho tři kumpáni,kteří,když se zrovna nepoflakují po hospodách,rádi ve volném čase vykrádají banky.Což je koníček,který nemůže zůstat bez odezvy u FBI.Souběžně sledujeme jak životní cestu oné party a policejní pátrání,které se rozběhne po jedné z loupeží.Při té lupiči shodou okolností vezmou jako rukojmí půvabnou vedoucí, do které se MacRay zamiluje.Což se samozřejmě nehodí do krámu jeho parťákovi a prakticky bratrovi Coughlinovi, už vůbec pak ne těm, kteří jsou na bostonském zločineckém žebříčku ještě výš.

Je tedy jasné, že milostné tokání nemůže dlouho vydržet, policie je navíc stále blíž k odhalení pachatelů a smyčka okolo hrdinů se pomalu ale jistě stahuje.Mezi tím dojde ještě na jednu výtečně natočenou bankovní loupež, pár hádek mezi postavami a několik málo idylických okamžiků, které nepatří k těm nejlepším scénám filmu, ale budiž, občasné odbočení a oddych od děje není na škodu.
Trochu větší problém mám s určitou dějovou vyprázdněností filmu, která přitom vůbec nemusela nastat, kdyby se Affleck rozhodl jít víc do hloubky a pořádně vykreslil Bostonské podsvětí.Takhle toho největšího kápa představuje jeden dědula v květinářství, který má u sebe přesně jednoho bodyguarda.To má být ten boss, ze kterého mají ostatní zločinci respekt? Přitom stačilo jen nebruslit elegantně po povrchu a nebát se většího množství postav.Ani těch několik málo důležitějších charakterů ale nedokázal Beník prokreslit zdaleka tak dokonale, jako se mu to povedlo v jeho prvotině.Skutečně životní a zajímaví jsou pouze MacRay a Coughlin.První je prostě dobře napsaná postava "dušína mezi zločinci" (to polidšťování kriminálníků mi ale není tak úplně po chuti), v druhém případě je to zásluha především vynikajícího Jeremy Rennera, který i na svém nepříliš velkém prostoru dokázal svého náladového, ale zásadového bad-asse podat takovým způsobem, že bude jednou z věcí, které si budu z Města pamatovat nejvíc.Ono zplošťování charakterů člověka nejvíc zamrzí u Rebeccy Hall, kde člověk cítí, že ta holka má na mnohem víc, než tady může předvést.

Přes to přese všechno je vidět, že pro režiséra to byl skutečně osobní projekt, který chtěl natočit a natočil ho velmi důstojně, vypráví přesně to, co vyprávět chce a nebýt až přílišné uhlazenosti, mohl to být skutečně ten nový Nelítostný souboj, který jsem, asi trochu naivně, očekával po traileru. Affleckovi se podařilo brilantně zachytit atmosféru ulic plných zločinu a nebezpečných týpků, kteří vás můžou srazit k zemi jen proto, že se na ně úkosem podíváte.A nesmí se zapomenout na famózní závěr, kdy se opráší zbraně, kulky sviští a konečně přijde na scénu ono trochu postrádané napětí.Přestřelka v garážích si může směle stoupnout po bok těch nejlepších příbuzných scén.Město se i přes jisté nedostatky může směle řadit k nejlepším kriminálním filmům posledních let, a přestože do těch největších žánrových klasik mu pořád chybí větší emoce, je to po všech stránkách velmi dobře odvedená práce.A já osobně se moc těším, až Affleck dostane skutečně skvěl příběh, na kterém bude moci předvést celé své režijní umění.Už se dvakrát ukázal jako velmi šikovný realizátor a jistě se už blíží jeho majstrštyk.
the-town-movie.jpg
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "1083"
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one