Larsson prý měl v plánu napsat mnohem více knih, v jejichž středu se pohybují šarmantní novinář Mikael Blomkvist, asociální a tak trochu geniální hackerka Lisbeth Salanderová a samotný fiktivní časopis Milénium. Stihl pouze tři v úvodu zmíněné, ale i tak po sobě zanechal kompaktní, krásně uzavřenou trilogii, v níž není neuzavřené linie, vše do sebe zapadá a jedna kniha série vždy doplňuje druhou.

Larsson psal lehkou rukou, navzdory záplavě postav, informací i dat, která se na čtenáře ze stránek valí, nepůsobí knihy nikdy příliš popisně, čtou se lehce a hlavně, pokaždé, když knihu odložíte, chcete co nejrychleji vědět, co bude dál. Je to dílem Larssonova vytříbeného stylu psaní, tím, jak si hraje se žánrovými zákonitostmi i s jejich klišé, ale především je to dáno perfektními postavami, z nichž každá je specifická, výtečně napsaná a každá dostane během trilogie šanci zazářit.

První díl je ještě relativně přímý, s jasně definovaným příběhem a jen několika málo odbočkami. Slouží především k představení ústřední dvojice, jejich zásad a charakterů a především pak jejich komplikovaného vzájemného vztahu. Larsson oddaluje okamžik jejich setkání jak jen může, do té doby vypráví dva paralelní příběhy a čtenář jen čeká, kdy a jakým způsobem je spojí. Jinak jde o jasně vymezenou detektivku, která překvapuje náboženským podtextem, syrovostí, s jakou popisuje odporné činy, které se postupně odhalují, a dalšími faktory, které z ní dělají více než krátkodobou senzaci.

Skutečný příběh Milénia ale příchází s dílem druhým, který je sice částečně pouze prologem ke třetí části, ale stejně se jedná o mou nejoblíbenější část. Larsson zde začíná skutečně pracovat s charaktery, které v jedničce vytvořil, přihazuje nové zápletky, postavy a podtexty, klade důraz na každou pronesenou větu a výtečně pracuje se strukturou knihy, kdy neustále mění vypravěče a tedy i hlediska, ze kterých nazíráme na daný příběh. Ve druhém a třetím díle nás nejdříve autor zmate způsobem, kterým obviní Lisbeth z vraždy, aby později odhalil vše z její minulosti, bezpráví, která na ní byla spáchána, a osvětlil tak její současnou povahu a nenávist ke státním institucím. Až tady se dozvídáme, jak moc kompexní postavou Lisbeth je, Larsson do ní obtiskl vše, co "normální" společnost považuje za nenormální, ale přesto z ní udělal stoprocentně kladnou postavu. Zrcadlí se v ní Larssonův postoj ke společnosti a jako taková nemá v dnešním literárním světě obdoby.

Třetí díl je přímým pokračováním dvojky jak po stránce dějové, tak literární, ovšem značně se mění žánr, který tentokrát zabruslil do vod soudních a špionážních. Je zde snad nejsilněji přítomna novinářská stránka, která se dostává hodně do popředí s odchodem šéfredaktorky Milénia Eriky Bergerové do jiných novin, s čímž se pojí úplně samostatná a velmi zajímavá a osvěžující linie. Hlavní ale zůstává Lisbeth samotná a Mikaelův boj za její práva, o která byla v minulosti připravena. Finální soudní proces představuje úžasnou katarzi, která je podepřena logickými argumenty a důkazy. Žádná cesta nezůstane otevřená, vše se vyřeší elegantně a (typicky pro Larssona) pozvolna.

Autor nikdy nikam nespěchá, nechává děj rozprostřít do mnoha stránek, z nichž ale řádná není zbytečná a vždy bud rozšiřuje příběh nebo prohlubuje a dokresluje charaktery. Larsson fascinuje odvahou, s níž črtá politická spiknutí, alternativní švédské dějiny a do toho zaplétá kontroverzní témata typu prostituce či vědomé porušování ústavních práv jednotlivce nejvyššími místy. A přestože se Milénium čte skvěle, pořád čtenář nezapomíná na tu práci, kterou si s knihami sám autor bezpochyby musel dát. A oceňuje jej za to.

A přesně tady je problém filmových adaptací. Když se na trhu objeví knižní bestseller takového kalibru, je potřeba jej vytěžit co nejvíce a co nejvýhodněji, což dokládá trojice švédských filmů, které šly do kina všechny v jednom roce. Filmová trilogie není špatná. Má pár výrazných a nepřehlédnutelných kladů, které stojí za vypíchnutí, a minimálně první film, Muži, kteří nenávidí ženy, představuje výtečně odvedenou práci. Což je paradox, protože první kniha je z trilogie jasně nejslabší, nejméně komplexní. To pro film samozřejmě představuje výhodu, nemuselo se až tak krátit, sevřenější děj i prostředí jsou jen a pouze ku prospěchu věci. Ovšem tyto fakty nemění nic na tom, že režisér Niels Arden Oplev odvedl velmi dobrou práci a předvedl nám temnou severskou detektivku, která oplývá zdařilou atmosférou, občas sice působí uspěchaně (ovšem to není nic proti následujícím filmům), ale jinak k ní moc výtek nemám.

Klíčové bylo samozřejmě obsazení dvou hlavních rolí a zde se poprvé pustím do srovnávání s blížící se (už za měsíc!!!) americkou verzí. Představitelka Lisbeth Noomi Rapace je naprosto fantastická, přesně tak zvláštně a zarputile působící, jak jsem si z knihy představoval. Tohle bude ženštější, křehčeji a plašeji působící Rooney Mara těžko překonávat, ovšem na její verzi Lisbeth Salanderové jsem i tak moc zvědavý. U Mikaela Blomkvista je to naopak. Tam, kde Mikael Nykvist spíše než sukničkáře a sebevědomého frajírka ztělesňuje seversky mlčenlivého a lehce pasivního Blomkvista, tam může Daniel Craig využít "bondovského" šarmu a ztělesnit Mikaela přesně v tom stylu, v jakém jsem si tu postavu při čtení představoval.

Ostatní herci v podstatě neměli co hrát, což je při šťavnatosti Larssonových hrdinů tak trochu paradox. A tím se dostáváme k problémům filmového Milénia, kterých není málo. Když něco šijete horkou jehlou, zvláště když je to šité podle velmi kvalitního materiálu, máte to dvakrát tak složité. A na Miléniu se to velmi podepsalo, hlavně na druhém a třetím dílu. Rozdíl mezi komplexními, zručně napsanými a rozsáhlými knižními Dívkami a jejich filmovými protějšky je nebetyčný. Larsson v knihách elegantně žongluje s tématy, vkládá do základního příběhu spoustu vzpomínek, rozhovorů o dávné minulosti (občas jsou to takové příběhy v příběhu), tam musel rutinér Daniel Alfredson a scénáristé krátit nebo si vystačit s minimalistickými prostředky (rozhovor sedících postav, rozhovor jdoucích postav, rozhovor pijícím postav atd.). Ale při sledování jsem měl občas pocit, že tvůrci si přečetli jednu knihu, spoustu toho vyškrtali, natočili film a teprve pak si přečetli další díl. Což vede k tomu, že zdánlivá maličkost, kterou tvůrci vyškrtli ve dvoje, vyroste ve trojce ve velmi důležitou část děje a tak se musí improvizovat, upravovat a nikdy se nemůže docílit kýženého efektu, který daná věc měla v knize. Změna režiséra pak byla velmi nešťastná, protože zatímco Oplev byl evidentně tvůrce s vizí a zajímavým rukopisem, který dokázal do filmu vnést život, Alfredson jen otrocky opisuje, předkládá nám na sebe naskládané obrázky, nijak předlohu neobohacuje, naopak ji oklešťuje a rutinně překresluje na plátno. Žádný vklad, žádné ponětí o gradaci, zvolňování tempa snímku, jen uspěchané produkty, u kterých nejspíše šlo jen o to, aby byly hotové co nejrychleji a svezly se na vlně zájmu o předlohu.

Dá se říct, že na to, v jak uspěchaných podmínkách byly obě Dívky bezpochyby točeny, je ještě zázrak, že z toho nevzešly úplné průsery, ale já na to nehraju, zvláště v případě třetího dílu, který měl celou sérii uzavřít, místo toho se z něj ale vyklubal unylý dojezd který překoná i nevýrazná, ale jako propojující můstek docela fungující dvojka. Zatímco po prvním dílu jsem si myslel, že ani Fincher už nebude mít k látce moc co nového říct, další díly mě přesvědčily o nutnosti americké verze (snad se dvojky a trojky pod Fincherovým dohledem dočkáme...). Protože i jednička se dá uchopit z více stran (výhoda vrstevnatosti Larssonova díla) a je potřeba především se s větší pečlivostí chopit Dívek, neuspěchat jejich tvorbu a zkusit najít nějaké univerzálně použitelné uchopení, se kterým by se daly převést do filmového média. A pokud má někdo dané uchopení nalézt, nade vší pochybnost věřím, že to bude právě dost možná nejlepší režisér současnosti, modernistický styl točení filmů vyznávající perfekcionalista David Fincher.