Autor stránek

Autor stránek

Zde může být text o autorovi
Spider-Man vs. Amazing Spider-Man
Před deseti lety přišel do kin Spider-Man režírovaný Samem Raimim a filmový svět se otřásl v základech. Film vydělal neuvěřitelné peníze, ale především ukázal, že komiksové filmy mají před sebou velkou budoucnost. Raimi předvedl prostou šablonu, podle které stačí koňská dávka naivity, poctivého filmového řemesla a vysoký rozpočet k natočení dokonale funkční popkornové podívané. Díky kvalitě se před ním skláněli fandové, díky tržbám producenti a režisér byl na vrcholu. Kdo by řekl, že o pět let později se Raimi utopí v přehnaných ambicích a rozpočtu a do deseti let bude potřeba restart?
V době, o které jsem mluvil na začátku, jsem byl osmiletý capart, ze kterého se velký filmový fanda teprve stával. A osobně jsem pro Raimiho pojetí pavoučího muže nikdy zvláště velkou slabost neměl. Jasně, první dva díly jsou neprůstřelně nadprůměrnou hollywoodskou zábavou, jejich vyzdvihování do kultovních podívaných ale moc nechápu. Trojka je pak průšvih asi pro každého, navíc asi před půl rokem jsem se na první díl díval znovu a došlo mi, jak moc v něm toho zestárlo, především samozřejmě vizuální efekty. Takže zatímco všichni Raimiho vyznavači spílali studiu Sony, že už po deseti letech chtějí znovu vyprávět příběh Spideyho zrodu, já zjišťoval, že režie se chopí talentovaný Marc Webb, hlavní roli si zahraje můj oblíbenec Andrew Garfield a do role Gwen Stacy je obsazená vzhledná a ještě nadaná Emma Stone. A nic mi nebránilo v tom, abych se relativně těšil, co si na mě tahle povedená partička uchystá.
OK, uznávám, že dějově je Amazing Spider-Man se svým deset let starým bratříčkem téměř totožný. Jsou tady dílčí změny v podobě větší role Peterových rodičů, změna hlavní krásky, vypuštění starých vedlejších linií a přidání nových, ale to podstatné zůstalo při starém. Peter je zakomplexovaný outsider, který žije s tetou a strýčkem, tajně miluje svou spolužačku a jednoho dne jej pokouše ne tak úplně obyčejný pavouk, díky čemuž se z něj stane tak trochu borec. A tahle podobnost je taky největší slabinou jinak výborného filmu, který faktory jako jsou herecké výkony, síla emocí a režisérova schopnost provést hrdinu všemi povinnými zastávkami původní film nakonec převyšuje.
Nejvýrazněji je to vidět na samotném Spider-Manovi.Jak jsem čekal, Garfield do role sedl jako ulitý a ňoumovitý Maguire nesahá jeho drzému hláškaři ani po kotníky. V komiksech Spider-Man hází k dobru jednu hlášku za druhou, u Raimiho se na nic takového nezmohl. Webb mu vtip vrátil, což považuju za jeden z největších kladů restartu. Tím dalším je civilní linie, režisér ani na okamžik nezapře svůj indie původ a chemie mezi hlavními představiteli, středoškolské eskapády a podobné scény patří k vrcholům celého filmu. A osobně nemám nejmenší problém ani s akčními scénami, v bitkách s Lizardem krásně kontrastuje hrubá a neohrabaná síla záporáka s hbitostí a vynalézavostí hrdiny. Jejich suverénně nejlepší konfrontace se odehraje na školní půdě, kde se do akce zapojí i Gwen. Scéna neskutečně šlape, padají v ní hlášky, krásně v ní vyniknou přednosti i slabiny obou soupeřů a navíc se v ní mihne i Stan Lee. Zkrátka pecka, které se pak už bohužel nevyrovná ani ne špatné, ale málo kulervoucí a gradující finále.
Celý restart se nese v moderním duchu, následuje nejnovější trendy a tím je maličko otravně poplatný dnešní generaci odkojené na Temném rytíři (snaha o osudovější a realističtější pojetí, zapojení policie), Twilightu (malinko emo Peter je, co si budeme povídat) nebo Harry Potterovi (instantní MTV temnota pro děcka je tady hodně cítit). Vizuál osciluje přesně na pomezí temnějších odstínů a přebarvičkované komiksové podívané a podávaná osudovost mě tak úplně nepřesvědčovala. Ovšem tohle všechno mi až tak nevadilo a některé věci se můžou snadno zlomit v dalších dílech, které nepochybně přijdou. A já si už teď dovolím tvrdit, že nás za nějaké dva roky čeká o poznání mohutnější podívaná než tohle, protože celý spidermanovský vesmír tvůrci nakousli velmi správným způsobem, ze kterého se do budoucna bude těžit náramně. A pak by už mohla fungovat i ta osudovost, celé dobrodružství bude nepochybně osobnější a především se v nich konečně budeme moci oprostit od původní trilogie. Nutné zlo v podobě originu už je za námi, nakonec bylo velmi fajn a do budoucna můžeme hledět rozhodně s optimismem. Tahle parta totiž rozhodně má potenciál a mě mrzí snad jen fakt, že se Garfield nemůže sejít v partě s Iron Manem, Thorem a spol. Spider-Man k Avengers neodmyslitelně patří a v této podobě by se v nich vyloženě vyjímal...
andrew-garfield-and-tobey-maguire-as-spiderman.jpg
Milénium - Knihy x Filmy
Muži, kteří nenávidí ženy. Dívka, která si hrála s ohněm. Dívka, která kopla do vosího hnízda. Dohromady tvoří tyto tři knihy trilogii Milénium autora Stiega Larssona a patří k nejdiskutovanějším literárním dílům posledních let. Ještě před rokem bylo těžké odhadnout, jestli jsou tak populární jen kvůli pověsti a nečekanému skonu jejich autora a jde o přechodnou vlnu, kterých je v literárním světě spousta, nebo o skutečně hodnotné dílo mající svému čtenáři opravdu co nabídnout. I tak mi každopádně pod stromečkem přistál první díl trilogie a tak začal můj "rok Milénia".
Larsson prý měl v plánu napsat mnohem více knih, v jejichž středu se pohybují šarmantní novinář Mikael Blomkvist, asociální a tak trochu geniální hackerka Lisbeth Salanderová a samotný fiktivní časopis Milénium. Stihl pouze tři v úvodu zmíněné, ale i tak po sobě zanechal kompaktní, krásně uzavřenou trilogii, v níž není neuzavřené linie, vše do sebe zapadá a jedna kniha série vždy doplňuje druhou.
Larsson psal lehkou rukou, navzdory záplavě postav, informací i dat, která se na čtenáře ze stránek valí, nepůsobí knihy nikdy příliš popisně, čtou se lehce a hlavně, pokaždé, když knihu odložíte, chcete co nejrychleji vědět, co bude dál. Je to dílem Larssonova vytříbeného stylu psaní, tím, jak si hraje se žánrovými zákonitostmi i s jejich klišé, ale především je to dáno perfektními postavami, z nichž každá je specifická, výtečně napsaná a každá dostane během trilogie šanci zazářit.
První díl je ještě relativně přímý, s jasně definovaným příběhem a jen několika málo odbočkami. Slouží především k představení ústřední dvojice, jejich zásad a charakterů a především pak jejich komplikovaného vzájemného vztahu. Larsson oddaluje okamžik jejich setkání jak jen může, do té doby vypráví dva paralelní příběhy a čtenář jen čeká, kdy a jakým způsobem je spojí. Jinak jde o jasně vymezenou detektivku, která překvapuje náboženským podtextem, syrovostí, s jakou popisuje odporné činy, které se postupně odhalují, a dalšími faktory, které z ní dělají více než krátkodobou senzaci.
Skutečný příběh Milénia ale příchází s dílem druhým, který je sice částečně pouze prologem ke třetí části, ale stejně se jedná o mou nejoblíbenější část. Larsson zde začíná skutečně pracovat s charaktery, které v jedničce vytvořil, přihazuje nové zápletky, postavy a podtexty, klade důraz na každou pronesenou větu a výtečně pracuje se strukturou knihy, kdy neustále mění vypravěče a tedy i hlediska, ze kterých nazíráme na daný příběh. Ve druhém a třetím díle nás nejdříve autor zmate způsobem, kterým obviní Lisbeth z vraždy, aby později odhalil vše z její minulosti, bezpráví, která na ní byla spáchána, a osvětlil tak její současnou povahu a nenávist ke státním institucím. Až tady se dozvídáme, jak moc kompexní postavou Lisbeth je, Larsson do ní obtiskl vše, co "normální" společnost považuje za nenormální, ale přesto z ní udělal stoprocentně kladnou postavu. Zrcadlí se v ní Larssonův postoj ke společnosti a jako taková nemá v dnešním literárním světě obdoby.
Třetí díl je přímým pokračováním dvojky jak po stránce dějové, tak literární, ovšem značně se mění žánr, který tentokrát zabruslil do vod soudních a špionážních. Je zde snad nejsilněji přítomna novinářská stránka, která se dostává hodně do popředí s odchodem šéfredaktorky Milénia Eriky Bergerové do jiných novin, s čímž se pojí úplně samostatná a velmi zajímavá a osvěžující linie. Hlavní ale zůstává Lisbeth samotná a Mikaelův boj za její práva, o která byla v minulosti připravena. Finální soudní proces představuje úžasnou katarzi, která je podepřena logickými argumenty a důkazy. Žádná cesta nezůstane otevřená, vše se vyřeší elegantně a (typicky pro Larssona) pozvolna.
Autor nikdy nikam nespěchá, nechává děj rozprostřít do mnoha stránek, z nichž ale řádná není zbytečná a vždy bud rozšiřuje příběh nebo prohlubuje a dokresluje charaktery. Larsson fascinuje odvahou, s níž črtá politická spiknutí, alternativní švédské dějiny a do toho zaplétá kontroverzní témata typu prostituce či vědomé porušování ústavních práv jednotlivce nejvyššími místy. A přestože se Milénium čte skvěle, pořád čtenář nezapomíná na tu práci, kterou si s knihami sám autor bezpochyby musel dát. A oceňuje jej za to.
A přesně tady je problém filmových adaptací. Když se na trhu objeví knižní bestseller takového kalibru, je potřeba jej vytěžit co nejvíce a co nejvýhodněji, což dokládá trojice švédských filmů, které šly do kina všechny v jednom roce. Filmová trilogie není špatná. Má pár výrazných a nepřehlédnutelných kladů, které stojí za vypíchnutí, a minimálně první film, Muži, kteří nenávidí ženy, představuje výtečně odvedenou práci. Což je paradox, protože první kniha je z trilogie jasně nejslabší, nejméně komplexní. To pro film samozřejmě představuje výhodu, nemuselo se až tak krátit, sevřenější děj i prostředí jsou jen a pouze ku prospěchu věci. Ovšem tyto fakty nemění nic na tom, že režisér Niels Arden Oplev odvedl velmi dobrou práci a předvedl nám temnou severskou detektivku, která oplývá zdařilou atmosférou, občas sice působí uspěchaně (ovšem to není nic proti následujícím filmům), ale jinak k ní moc výtek nemám.
Klíčové bylo samozřejmě obsazení dvou hlavních rolí a zde se poprvé pustím do srovnávání s blížící se (už za měsíc!!!) americkou verzí. Představitelka Lisbeth Noomi Rapace je naprosto fantastická, přesně tak zvláštně a zarputile působící, jak jsem si z knihy představoval. Tohle bude ženštější, křehčeji a plašeji působící Rooney Mara těžko překonávat, ovšem na její verzi Lisbeth Salanderové jsem i tak moc zvědavý. U Mikaela Blomkvista je to naopak. Tam, kde Mikael Nykvist spíše než sukničkáře a sebevědomého frajírka ztělesňuje seversky mlčenlivého a lehce pasivního Blomkvista, tam může Daniel Craig využít "bondovského" šarmu a ztělesnit Mikaela přesně v tom stylu, v jakém jsem si tu postavu při čtení představoval.
Ostatní herci v podstatě neměli co hrát, což je při šťavnatosti Larssonových hrdinů tak trochu paradox. A tím se dostáváme k problémům filmového Milénia, kterých není málo. Když něco šijete horkou jehlou, zvláště když je to šité podle velmi kvalitního materiálu, máte to dvakrát tak složité. A na Miléniu se to velmi podepsalo, hlavně na druhém a třetím dílu. Rozdíl mezi komplexními, zručně napsanými a rozsáhlými knižními Dívkami a jejich filmovými protějšky je nebetyčný. Larsson v knihách elegantně žongluje s tématy, vkládá do základního příběhu spoustu vzpomínek, rozhovorů o dávné minulosti (občas jsou to takové příběhy v příběhu), tam musel rutinér Daniel Alfredson a scénáristé krátit nebo si vystačit s minimalistickými prostředky (rozhovor sedících postav, rozhovor jdoucích postav, rozhovor pijícím postav atd.). Ale při sledování jsem měl občas pocit, že tvůrci si přečetli jednu knihu, spoustu toho vyškrtali, natočili film a teprve pak si přečetli další díl. Což vede k tomu, že zdánlivá maličkost, kterou tvůrci vyškrtli ve dvoje, vyroste ve trojce ve velmi důležitou část děje a tak se musí improvizovat, upravovat a nikdy se nemůže docílit kýženého efektu, který daná věc měla v knize. Změna režiséra pak byla velmi nešťastná, protože zatímco Oplev byl evidentně tvůrce s vizí a zajímavým rukopisem, který dokázal do filmu vnést život, Alfredson jen otrocky opisuje, předkládá nám na sebe naskládané obrázky, nijak předlohu neobohacuje, naopak ji oklešťuje a rutinně překresluje na plátno. Žádný vklad, žádné ponětí o gradaci, zvolňování tempa snímku, jen uspěchané produkty, u kterých nejspíše šlo jen o to, aby byly hotové co nejrychleji a svezly se na vlně zájmu o předlohu.
Dá se říct, že na to, v jak uspěchaných podmínkách byly obě Dívky bezpochyby točeny, je ještě zázrak, že z toho nevzešly úplné průsery, ale já na to nehraju, zvláště v případě třetího dílu, který měl celou sérii uzavřít, místo toho se z něj ale vyklubal unylý dojezd který překoná i nevýrazná, ale jako propojující můstek docela fungující dvojka. Zatímco po prvním dílu jsem si myslel, že ani Fincher už nebude mít k látce moc co nového říct, další díly mě přesvědčily o nutnosti americké verze (snad se dvojky a trojky pod Fincherovým dohledem dočkáme...). Protože i jednička se dá uchopit z více stran (výhoda vrstevnatosti Larssonova díla) a je potřeba především se s větší pečlivostí chopit Dívek, neuspěchat jejich tvorbu a zkusit najít nějaké univerzálně použitelné uchopení, se kterým by se daly převést do filmového média. A pokud má někdo dané uchopení nalézt, nade vší pochybnost věřím, že to bude právě dost možná nejlepší režisér současnosti, modernistický styl točení filmů vyznávající perfekcionalista David Fincher.
236997-top_foto1-86zai.jpg

Skrytá identita vs. Volavka

Skrytá identita
Scorseseho oscarovou krimi jsem viděl před pár lety, když byla na vrcholu slávy a většina lidí se nad ní rozplývala blahem. Všechno to haló kolem průměrného thrilleru jsem nechápal. Premisa působila originálně do chvíle, než člověk zjistil, že se jedná o remake, o nějaké vyrovnanosti hlavního hereckého dua nemůže být řeč (Leo Damona suverénně přehrál), zbytek hereckého ansáblu nic moc nepředvádí (Mark Wahlberg klasicky na zabití). Až na Jacka Nicholsona ovšem. Ten si svoji roli mafiánského bosse užil s grácií sobě vlastní, udělal z něj charismatického a nevypočitatelného hajzla, který propadá nekontrolovatelným výbuchům vzteku a dává filmu atmosféru a nepředvídatelnost. Jestli někde nabírá Identita ve srovnání s originálem body, je to právě v jeho postavě. Závěr je ovšem naprosto nezvládnutý, otřesně odosobněný a když vám umírají klíčové postavy před očima a s vámi to nic neudělá, spíš jen zakroutíte hlavou, co že se to tam sakra děje, je něco špatně. Scorseseho režie je jinak patřičně jistá, což je ale očekávaný fakt, protože tohle je žánr, ve kterém se Marty cítí jistý v kramflecích. Oproti mistrovskému Taxikáři, pečlivě gradovaným Mafiánům a dokonce i mým ne úplně oblíbeným Špinavým ulicím ale schází Skryté identitě ta špinavost a dravost. V rámci jeho tvorby jde prostě o slabší kousek, je tedy s podivem, že zrovna za něj byl vynesen do nebe a odnesl si tu za celou kariéru jistě zaslouženou, ale tady přeci jen poněkud nepatřičně působicí zlatou sošku. Tohle je "pouze" slušné žánrové řemeslo, které nepřináší nic nového, jen recykluje osvědčené modely, které byly použity mnohokrát předtím. A lépe.

Volavka
Stejný film, jiná země. Stejný příběh, jiné vyznění. Ve výsledku jiný a taky o dost lepší film. Až po jeho zhlédnutí mi došlo, jak moc Marty kecal, když říkal, že si z Volavky vypůjčil jen základní synopsi. Přitom je ve Skryté identitě hodně doslova okopírovaných scén, totožné jsou všechny dějové zvraty a vedení příběhu. Jenže zatímco Scorsese pouze neoriginálně variuje gangsterský žánr, dvojice hongkongských režisérů na to šla jinak. Absorbovala do sebe styl filmů Johna Woo, jen místo velkých akčních scén vsadila na příběh a vývoj postav. Právě rozdíly mezi dvěma hlavními hrdiny, tak ostudně odbyté ve Skryté identitě, tady tvoří základní emocionální kostru filmu. Gangster žije spořádaným životem v krásném bytě, s přítelkyní a buduje úspěšnou kariéru. Policista žije v neustálém nebezpečí a nejistotě, kdy po deseti letech neustálého ohrožení zná jeho identitu jen jediný člověk a chvíle klidu nachází jen na střechách při rozhovorech s ním nebo v křesle své pohledné psycholožky. Z těchto paradoxů dokáží režiséři bravurně těžit, přiblížit se k hrdinům a jejich vzájemný souboj na dálku udělat mnohem osobnějším. Jejich závěrečná konfrontace je pak naprosto famózní a nebýt faktu, že Skrytou identitu už jsem viděl, byl bych si jistě kousal nehty s otázkou: "Sakra, jak to dopadne, jak to dopadne?!" Volavka je ukázkový příklad jak se má točit moderní krimi-thriller, neklišovitý a napínavý. Jsem zvědavý na další dva díly, protože nemám tušení, jak se na tohle dá nějak přirozeně navázat.

Oddychový víkend

V rámci příjemné letní soboty jsem se rozhodl,že si dopřeju oddych v podobě dvojice filmů,kterým nejde o nic jiného,než diváka dobře pobavit.Nejdříve jsem zašel do kina na hrubozrnnější fantasy komedii Princ a Pruďas,následně jsem v televizi zkusil akční sci-fi Douga Limana Jumper.V kině jsem se pobavil,u televize jsem docela trpěl. Princ a pruďas rozhodně není tím typem komedie,na který při zběžném prolistování TV programu narážíte skoro každý den.Je to kombinace regulérního fantasy příběhu a značně vulgární huličské komedie a jako taková rozhodně nesedne každému.Věřte mi,že je opravdu HODNĚ sprostá,její humor je hodně specifický a trochu prudérnější divák,který sebou trhne při sebemenším náznaku slova "fuck" asi nebude dvakrát nadšený.80 % vtipů se totiž týká pohlavních orgánů nebo drog,případně obojího. Ale pokud na tuhle značně trhlou hru přistoupíte,budete se královsky bavit.Herci si totiž svoje party evidentně hodně užívají,ať už jde o geniálního Dannyho McBridea,permanentně zhuleně vyhlížejícího Jamese Franca nebo rozkošnou Zooey Deschanel.A opravdu se dočkáme Natalie Portman v železných tangách! Ano některé scény balancují na hranici trapnosti,návštěva nudistického kmene s odporným tlustým vůdcem je potom daleko za ní (ale nebýt jí,nedočkali bychom se geniální "sací" sekvence!) ale těch záchvatů smíchu bylo dost na to,aby to zvládly vynahradit. Z kina jsem tedy odcházel ve velmi dobrém rozmaru.Ten mi ale moc dlouho nevydržel a nebyla to pouze vina tramvajové výluky spjaté s městským maratonem.Říkal jsem si,že Doug Liman není vůbec marný akční režisér.Vždyť Agent bez minulosti je super a pkud je na Mr. and Mrs. Smith něco opravdu dobré,je to akce.Jumper měl navíc docela zajímavý nápad,stačilo kolem něj napsat trochu nosný příběh a fajn oddychovka je na světě.Bohužel,právě to se tvůrcům nepodařilo. Jumper je totálně zmrvenou šancí,která díky několika efektním záběrům solidně funguje na ploše dvouminutového traileru,ale jako celovečerní film je jen nesmyslnou změtí scén,které absolutně nejdou dohromady a a spojuje je snad pouze hlavní postava.Je vidět,že se tvůrci snažili vymyslet nějakou mytologii,kolem které by se dala vystavět úspěšná filmová série.Ale ruku na srdce,opravdu někoho zajímá nesympatický fakan,který vykrádá banky a jen tak nezávazně proplouvá životem? Ok,tuhle schopnost bych chtěl mít,ale dívat se na ni není ani zdaleka tak cool,jak být mohlo.Akce je zoufale málo,navíc ji střih okamžitě pohřbí.Neskutečné logické chyby se objevují snad v každé scéně,film se navíc bere příšerně vážně a kdykoliv se pokusí shodit,divák si jen ťuká na čelo (Čečna? To jako vážně?). Krom obstojné hudby a Jamieho Bella nenacházím klady.Samuel L. Jackson hraje naprosto příšerně,triky až nečekaně často haprují.Celou dobu se mi zdálo,jakoby někdo celý film vystříhal z nějakého mnohem delšího a možná i fungujícího příběhu,celý film působí neskutečně uspěchaně.Sice se tak divák prakticky nestihne nudit,ale místo toho kroutí hlavou nad tupostí celého projektu..Jako hodinový pilot k televiznímu seriálu by to bylo dejme tomu přijatelné,jako start filmové série je to propadák po všech stránkách. Takže radím: Pokud vám nevadí sprostá mluva,nahota a nadsazená brutalita,zajděte na Prince a Pruďase.A Jumpera nechte odskákat někam hodně daleko,nestojí ani za tu slabou hodinu a půl vašeho života.
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Opište prosím kontrolní kód "1083"
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one